Sněženka

Na paloučku se zpod bílé přikrývky začala probouzet sněženka. Něžné lístky, čerstvá zeleň. Docela neobvyklé uprostřed prosince. Vyrůstala si tam sama samotinká, okolní svět byl zahalen netknutou vrstvou sněhu. Musela se cítit jako já mezi ostatními dětmi. Neměla jsem žádnou kamarádku, se kterou bych si mohla popovídat, byla jsem zkrátka jiná než ostatní děti. Teprve v té drobné květince jsem tehdy našla trochu útěchy. Přišlo mi, že mi rozumí.  A tak jsem se každičký den chodila na tu osamocenou chudinku podívat, jak krásně rozkvétá, dokonce jsem k ní i mluvila. Tenkrát jsem byla ještě malé děvčátko,a když mi maminka nedovolila jít kvůli mého nachlazení navštívit mojí květinku, patřičně jsem to oplakala. Jen co jsem se uzdravila, vyrazila jsem tím roztomilým
dětským škobrtáním na palouček. Sněženka zvadla. S očima zalitými slzami jsem se vrátila domů."Maminko, maminko," naříkám v její náručí, "moje kytička umřela, moje sněženka zvadla... Byla moc smutná, víš, maminko, když jsem jí nebyla navštívit... Ona mě měla ráda a já jsem tam nepřišla..." A tak jsem opět zůstala osamocená jak sněženka na zasněžené pláni.

---