Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVyvřelina
Autor
agninka
K mému dětství ...
Vyvřelina
1.
„… ale dobrej kluk to byl, ten mladej Harvát. Trochu zvláštní, bych řekla,“ vraštěla čelo protáhlá paní v šátku, na niž jsem sotva dohlédla skrze plaňky plotu. „Von vám byl takovej jinej než vostatní mladý, jestli víte, co tim myslim, pani Beranovej.“
Maminka sklopila oči a pohladila mě po hlavě.
„Nosil takový divný věci na sobě, ale hlavu, tu měl študovanou, vo to nic. Hned po matůritě se mu to stalo!,“ přeletěl úšklebek po staré tváři a oči se přimhouřily. „Von víte, měl kameru a furt si někde něco točil, no a tim točil lidi. Proč jako nedělá to, co vostatní mladý, že jo! … Ten den už k ránu padla na ves mlha a von šel pro Vencu Kašků, že si jako pudou něco natočit do lesa. Venca, ten že né, tak šel milej kluk sám. A pic ho! Vodpoledne přifrčí na motorce starej Fráňa – von patří k myslivcům, víte – a že našel kluka zastřelenýho v lese. Nic se ale k tý vraždě nevypátralo, pani Beranovej. Vesnicí to prošumělo, von byl takovej divnej, lidi mu nerozuměli a starej Fráňa, ten ho teprv neměl rád… Ale ve vesnici se o tom nemluví, pani Beranovej, dyť se tady všichni známe a vy teď taky patříte do vesnice, né!“
mrkla na mě za plot shrbená paní Vopáčilová. A od té doby, alespoň co já pamatuju, se o tom ve vesnici opravdu nemluvilo.
2.
Psal se rok 1987 a my jsme se přistěhovali do malé vesničky na západě Čech, kterou jako by někdo vplivnul k prostředku Chebské pánve. Víska to byla zvláštní – pan učitel Praiss mě později učil, že má pět set obyvatel, ale jsem si jistá, že počítal i samotářské osady okolo (kterých tam bylo požehnaně a žili tam lidé nejzáhadnější), protože vesnici jsem měla prošlou za půl hodiny a tolik lidí jsem rozhodně nikdy nepotkala. Lidé zde byli jedna velká rodina a to myslím doslova. Až na pár výjimek (včetně nás) zde byl každý každého bratranec, teta a prateta – milovali se a nenáviděli, drželi při sobě a pokradmo hleděli na nově příchozí.
Vesnice však byla dle mého názoru zajisté opředena nějakými temnými silami, neboť za tu krátkou dobu, mezi tak málo lidmi a na tak malém prostoru, se tam stalo příliš mnoho hrůzných věcí.
3.
Nikdy před tím jsem nepotkala úchyláka a myslím, že i lidé ve větších městech o nich spíše čtou, než je každý den potkávají, a u nás ve vesnici bydleli rovnou dva. Jarda bydlel v naší ulici, a když jsem šla kolem k vyvřelině, stál v pyžamu před oknem, kalhoty stažené, ruku v pohybu a blažený výraz skrze silná skla brýlí s černými obroučkami. Fascinovalo mě to, chodila jsem sem tam několikrát denně.Že je to úchyl, jsem se dozvěděla až mnohem později, když nám uletěl papoušek. Maminka ho šla hledat, a když ho lákala, aby slétl ze stromu, stál tam Jarda, kalhoty stažené, ruku v pohybu a blažený výraz. Maminka mu pravila, aby se laskavě oblékl a raději jí pomohl chytit toho papouška. Doma vyprávěla, jaký to je úchylák, že aby o mě měla teď strach, a od té doby mi bylo jasný, co je Jarda zač.
4.
V roce 1989 mi tatínek dal naposledy hnědou papírovou desetikorunu, která byla příjemně měkoučce zmačkaná, jak už prošla mnohýma rukama, a já si mohla koupit, co jsem chtěla; soudružka učitelka mi řekla, že už jí nesmím říkat soudružko učitelko, ale paní učitelko, což mi nějaký čas trvalo, stejně jako když si začnete tykat s někým, s kým jste si po dlouhá léta vykali.
A narodil se mi bratříček.
5.
Nějaký čas po tom, myslím že jsem chodila do první třídy, se poprvé hrůzně projevil ten druhý úchylák, Zdeněk.
Pokusil se znásilnit Růženku, dívku ze čtvrté třídy, které už rostla prsa a byla jako panenka – moc nemluvila, jen se usmívala. Růženka byla z těch, co bydleli v samostatných osadách kolem a stalo se jí to, když se vracela ze školy domů. Vesnicí to prošumělo, nějak se to ututlalo, ale já od té doby, a vlastně i před tím, měla ze Zdeňka strach. Měl takové vykulené modré oči, pootevřenou pusu, nikdy nic neříkal a jenom civěl – civěl na holčičky. Měl ješte brášku Pepíka, který špatně chodil a mluvil – lidé je neměli rádi, neboť byli divní a jedli psy. Později nám také jednoho sežrali, alespoň mi to říkal Pepík, když jsem Zodyho hledala na louce. Já jsem se vždy více bála Pepy. Kvůli té nemoci vypadal jako kostnatý pavouk běžící po špatně upředené pavučině. Nahlas se smál a já se bála, že na mě spadne, zatímco Zdeněk mlčel a jenom civěl.
6.
Jak už jsem podotkla, tato vesnice byla opředena fůrou tajemství, která byla společenským tabu, o kterých se nesmělo v žádném případě mluvit.
Když jsem se dozvěděla, že ještě než jsme se přistěhovali, starý Fráňa v záchvatu své nezvladatelné agresivity hrozil své manželce, která musela i s dětmi utéci oknem, perkusní pistolí, začala jsem si skládat střípky mozaiky a dávat dohromady hrůzný příběh zastřeleného studenta s kamerou, na něhož jsem si vždy vzpomněla v přítmí šumotu tamních Nahradilových lesů. Nikomu jsem však o tom nemohla říci, a ač jsem si jistá, že o potencionálním vrahovi věděli všichni, každý odvracel tvář.
7.
Protože se se mnou moc dětí ze vsi nebavilo, chodila jsem se dívat na hřbitov – mám ráda hřbitovy, je tam klid a mír. Procházela jsem mezi hroby se zatajeným dechem. Skoro všechny patřily německy znějícím jménům a uhlazeným tvářím na porcelánových fotografiích. Mezi olšemi byl hřbitůvek pro dětské hroby a tam mě načapala paní Vopáčilová. Lidé mě tady neradi viděli, neboť podle nich jsem tam neměla co dělat, když mi tam žádný nebožtík neodpočívá. Střežili svá tajemství a hřbitov byl jejich archivem. Paní Vopáčilová tajemství prozrazovala na půl huby a s očima přimhouřenýma ve škvírky. Kostnatými prsty mi zmáčkla rameno a popohnala k starému hrobečku porostlému břečťanem. „Čti,“ přikázala. „Martin Morávek, narozen 1978, zemřel tragicky 1980,“ četla jsem v šumotu listů tišeji, než jsem chtěla. Ač na mě hřbitovy působily klidným dojmem, všechny kříže a fakta o osudech zemřelých mi tajily dech. „Jo, jo. To bylo tenkrát na jaře,“ zahleděla se kamsi paní Vopáčilová. „Sníh a ledy roztály. To víš, Bubljenka se rozvodnila a Martínka našli až vzadu u mlejna úplně utopenýho. Nešťastná náhoda. Kluk byl malej a voda velká …“
„Čti další,“ popohnala mě k hrobečku nejzašlejšímu. Na náhrobku stálo: Tomášek Hantl, 1970 – 1974. „Chudák kluk,“ zakrákorala stařena, „matku měl uječenou a von si jí furt stěžoval, že ho bólí tělíčko. Vona na něj furt řvala, ať si porád nevymějšlí a byla na něj opravdu hnusná. No a pak jí umřel. Na rakovinu. Takhle malý dítě, chudák.“
A to byl první případ rakoviny, o kterém jsem slyšela. Ne však poslední. Vesnice jako by byla sama zhoubný nádor, metastazující do svých obyvatel.
„A co ten zastřelený student, leží tu někde?,“ vyrušila jsem z rozjímání starou paní. Rozhlédla se kolem: “Bodejž by neležel, kluk jeden nešťastná! Támhle v rohu má památníček. Měl to ale hezkej pohřeb, jen co je pravda. Celej průvod tenkrát šel. A k průvodu se vystrojila i černá a bílá nevěsta. To je takovej starej zvyk, víš, když umře člověk moc mladej a nestihne si najít nevěstu. Lidi mu vypraví k pohřbu i svatbu, aby mu dobře bylo v nebi… A teď už upaluj domů, začíná se smrákat!“
8.
Pak už čas plynul příliš rychle, děsivá událost míjela druhou. Temná síla minulosti vířila lidskými životy.
V naší ulici u domu úchyláka Jardy jsem začala vídat častěji a častěji o plot opřené kolo. Mnohdy byl slyšet i dívčí smích. Chodila jsem zahradu pozorovat, ale musela jsem být nenápadná. Proto jsem vždy šla pomalu ulicí nahoru, nohama šourala po štěrku a nahlížela za plot. Když jsem došla až k vyvřelině, sedla jsem si, nechala projet pár aut a zase pěkně ulicí dolů. A u úchyláka na zahradě byla dívka, krásná dívka! Nesmála se naštěstí s úchylákem, ale s jeho bratrem. Vypadali šťastně a ta slečna pak vždycky nasedla na kolo a jela zas do vedlejší vesnice, kde bydlela. Její smích se rozléhal ulicí častěji a častěji, a když jsem ji později zahlédla, měla dlouhé šaty a byla nějaká tlustá. Šla jsem se na to optat paní Vopáčilové, která bydlila hned naproti nám ještě se svou sestrou a dvěma bratry, kteří mi vždy dali něco dobrého. U paní Vopáčilové doma to vždycky tak divně vonělo, tak zatuchle, ale mě to vůbec nevadilo, i když její bratři měli úplně žluté zuby.
Nesměle jsem se tedy otázala, jestli se ta slečna s bratrem úchyláka mají rádi a co že je taková tlustá, jestli bude mít miminko nebo co. „Na tak malou žabku seš až příliš zvědavá,“ prohlédla si mě koutkem oka od páry u hrnce. Ale protože to byla paní Vopáčilová, která se snad prozrazováním tajemství živila, za moment jsem věděla, že v břiše ta veselá dívka skutečně skrývá miminko, a že se budou s bratrem úchyláka brát. „Je to dobře,“ broukla paní Vopáčilová, „už jsem měla strach, že Macek zůstane na vocet. Von se tam kvůli Jardovi každej bál.“
Ony síly byly však příliš lačné jakéhokoliv štěstí a v druhé vesnici se jednoho dne ozvala rána. Ten den nepřijela smějící se slečna na kole a lidé skoro nevycházeli ven. Až za několik dní jsem se odvážila k paní Vopáčilové.
„Neštěstí se stalo, holka moje, neštěstí. Říká se,“ ztišila stařena hlas, „že tam byly jen ony dvě. Janča a její sestra. Vona ta druhá tvrdí, že to byla nešťastná náhoda, že jí to vystřelilo z ruky, když to holky našli v šupliku, ale kdo jí má věřit! Každej ví, že Janče vodjakživa záviděla krásu a zvlášť teď, když si našla Macka a čekala s nim malý. Je to hnus tohleto, co se tu děje. Mrtvola s břichem, dva životy v jednom a zmařený. Je to jako tenkrát s tim mladym študákem, taky se nikdo nedozví pravdu, tfuj,“ odpliva paní Vopáčilová do kouta.
Od té doby ulicí nezněl smích a lidi na sebe hleděli víc nedůvěřivě. Snažila jsem se rozpomenout na tu dívčinu sestru. Jely se mnou jednou autobusem. Sestra krásné slečny byla divná – koulela těma svýma očima jako Zdeněk, vlasy měla splihlé a mastné a celá byla taková povislá, ale krásná slečna ji držela kolem ramen a usmívala se na ni. Nevěděla jsem, jestli ji ta její divná sestra zabila nebo ne, ale věřila jsem paní Vopáčilové.
9.
„Co tady zas pohledáváš, marš!!“, zaslechla jsem hlas, když jsem zas jednou posedávala u zítky hřbitova. „Ale nech ji, Věrko, dyť je tady se mnou,“ zachránila mě paní Vopáčilová od ostrého jazyka paní Kubcové.
„A co ty tady zase pohledáváš, dítě,“ pravila ke mně vlídně a potichu paní Vopáčilová. „Myslím na toho studenta s kamerou. Včera jsem byla zas v lese a měla jsem tam strach, určitě se musel hrozně bát, než umřel,“ pohlédla jsem stařeně do obličeje, ale obrys mi rozostřilo silné slunce zapadající za její hlavu. „Moc vo tom příběhu nevim, jen to málo, co sem tenkrát tvojí matce povídala. A vo tom vostatním se tu nesmí mluvit, ani já nesmim.“ Chvíli jsem mlčela. Věděla jsem, že mlčení paní Vopáčilové nedá a začne tam, kde skončila. „Bylo to tenkrát moc smutný jaro… To vod tý doby je pani Harvatovej taková mrzutá.“ „Myslíte, že ho zabil pan Koudelka?“ nedalo mi.
„Nemohu říci … Von starej Fráňa není žádnej svatoušek, co si budem povídat. Nejdřív honí manželku s děckama po baráku s pistolí a pak najde kluka zastřelenýho v lese. Taky se ví, že tajně jezdil na tý svý motorce za Lenkou Nahradilů, ta co bydlela s Nahradilem v lese – asi si na ní myslel, nebo co. No a ten den tam byl taky. Já nevim, jestli kluka potkal a myslel, že s tou svojí kamerou je chce špízlovat, nebo co, ale rozhodně ho to mohlo hodně nasrat a víš jakej je Fráňa vztahovačnej. Čert ale ví pravdu… Něco ještě o tom všem mohla vědět Leni, ale tý po tom přeskočilo – prej ho tam našla ona s Fráňou, ale kdo ví, co chudák viděla. Vod tý doby čuměla furt před sebe a kynklala se ze strany na stranu. A pak, tři měsíce na to jí našli houpat se za krk na jednom stromě, kus vod jejich baráku. Divná doba to byla, divná.“
„Ale hrob tady nikde Lenka Nahradilová nemá,“ šeptala jsem a vyhýbala se zvídavému pohledu paní Kubcové. „Ta je někde v lese, holka,“ věnovala mi paní Vopáčilová jeden ze svých úšklebků a spustila na paní Kubcovou: „Pěkně se to staráš o hrob svýho nebožtíka, Věruš. Máš to teď těžký se třema dětma, viď?“ Paní Kubcová odvrátila tvář. „Chudák ženská,“ pravila stařena mým směrem, „manžel měl infarkt, když byla mladá s malýma dětma. Nevim, že ty mladý tu stíhá takový neštěstí.“
10.
Jednoho dne k nám začal chodit Libor Kop – věčný student, který, když chrlil informace, hrozně prskal, ale hodně toho věděl a maminka byla ráda, že je alespoň skrz něj spjata s civilizací, neboť i o ni se pokoušely ty zlé síly a začínala býti na vsi nespokojená. Tatínek na něj žárlil a vždy naštvaně odcházel, měli-li jsme návštěvu v jeho podobě – mezi rodiči to vypadalo bledě.
Liborek byl inteligentní nepohledný muž a myslel, že jediná maminka stojí o to, o čem mluví. Také si zde často řešil své pomyšlení na Lidušku, jenže Liduška, než se milý Liborek rozhoupal a krom teorie o kvantové fyzice jí potěšil něčím milejším, otěhotněla s Milanem Hrdlou. Milan byl takový vesnický silák, bouchač, s každým si věděl rady - Liduška jemná, éterická bytost s učitelským vzděláním. Měli se však rádi a čekali spolu dvojčata. Jednoho dne vyprávěla zdrcená Liduška mé mamince u obchodu, že to jedno děťátko v ní zemřelo a bude se v ní muset vstřebat, aby se neublížilo tomu druhému. Pak už šel Liduščin život z kopce. Porodila zdravou dceru, ale silnému Milanovi začaly otékat nohy a diagnóza byla jasná: rakovina. Šlo to s ním velice rychle z kopce a až do poslední chvíle to společně tajili Milanově matce, protože ji nechtěli trápit. Až když ubohá Liduška volala pro Milana poslední sanitku, poprosila lékaře, aby to matce sdělil. Bylo to zvláštní: celou tu dobu bydleli s matkou v jednom bytě, a přestože už se pak Milan nemohl ani hnout, nosil pleny, Liduška mu píchala injekce proti bolesti a v tom všem žila jejich malá dcera, Milanova matka nic nevěděla, ale snad spíše nechtěla vědět. Raději odvracela tvář.
Během dalších dvou let podlehlo rakovině ve vesnici mnoho dalších lidí – je to opravdu divné - tolik neštěstí v tak malém prostoru.
„Je to tady prožraný ňákejma blbejma zónama, či co“, četla si parte paní Vopáčilová.
11.
V ten rok tolika neštěstí, ze kterých by se dal navléci celý náhrdelník, se stal první a poslední zázrak v mém životě.
Bylo období Vánoc, všude tma a klid. Vraceli jsme se s rodinou autem odkudsi. Projížděli jsme vesnicí, a když se před námi objevil kostel, celý zářil.
„Zastav, rychle zastav,“ sykla maminka, když to spatřila. V našem kostele se totiž jen málokdy něco dělo, schody do zvonice byly posety zetlelými těly holubů, lavice a zakristie zaprášené, a světlo, to teprve nešlo – dráty byly překousané a zpřetrhané, to každý viděl. A najednou okna žhnula!!! Maminka se bála, že tam jsou zloději, ale nevypadalo to jako pohybující se baterky. Na druhý den se o tomto zázraku přijel přesvědčit pan katecheta a prohlásil zázrak za neplatný – prý se jen nějak spojily dráty nebo co a my z toho hned děláme zázrak. Já si ale stejně myslím, že to zázrak určitě byl, protože už bylo na čase, aby se taky v té době plné lidského neštěstí nějaký ukázal.
V naší rodině už to jen nebublalo, ale skutečně vřelo – zóny už asi pohltily úplně všechno. Maminka byla nešťastná, tatínek byl nešťastný, dělali si naschvály, všichni jsme ztráceli síly.
Ten rok se také přitížilo bratru paní Vopáčilové a zemřel na chrlení krve. Pohřební průvod šel naší ulicí, ale já, i když jsem konečně měla důvod jít na hřbitov uložit nějakého nebožtíka, za kterým jsem pak mohla legálně chodit, jsem nešla. Vše jsem pozorovala z okna. Šli pánové s trumpetami
a trombóny, do kterých příliš funěli, jak kopec v naší ulici stoupal. U vyvřeliny se zastavili, otřeli slzy a zamířili ke hřbitovu.
Častěji a častěji jsem také začala vídat ohníčky zloby v očích svých rodičů.
Koncem srpna maminka práskla do bot. „Balte si věci, děti, budeme se stěhovat!“ a jeli jsme bez rozloučení, pryč od těch zlých sil.
12.
Když jsem se po pěti letech vrátila podívat se na místo, kde jsem strávila dětství, vesnice jako by se smrskla. Vyvřelina najednou působila tak zanedbatelně. Šla jsem ulicí a viděla postavy míhající se za záclonou, málem jsem slyšela i šepot: „Kdo to je? Co tu pohledává?“ Lidé opět kradmo hleděli na nově příchozího, dedukovali ve svých hlavách, milovali se a nenáviděli, odvraceli tváře.
Od té doby v této malé vísce zemřeli další lidé na rakovinu, která zdá se je tu běžná jako chřipka. Temným silám podlehla také paní Vopáčilová, ač se zdála býti tolik silnou. Na hřbitově se objevil nový hrob ve složce tragicky zemřelých. Nejstarší syn paní Kubcové jel od své slečny na kole do nedalekého městečka, kde byl sražen autobusem. Zvláštní je, že právě on byl ten, kdo ve mně probudil touhu podívat se sem znovu: byli jsme na školním výletě v Karlových Varech se třídou z města, kam jsme se odstěhovali. Procházela jsem se parkem, když mě míjel průvod směšně přestrojených lidí, jež slavili své Poslední zvonění. „Ahoj Anežko,“ strhnul paruku jeden z přítomných, ve kterém jsem poznala nejstaršího syna paní Kubcové.
13.
Nerozumím krutému osudu této vesnice a jejích obyvatel. Neznám její minulost, co se zde dělo před válkou, co za války. Jsem si však jistá, že zem je zde nasycena něčím hrůzným, což bytostní v lidech a jejich činech.
Nikdo neví, jak silné jsou energie zla a jak dlouho vydrží být spjaty s jedním místem, kde byly zrozeny.
Věnováno tajemné vísce na západě Čech a jejím obyvatelům, kteří v postavách poznali sebe či své bližní.