Osud jedné moudré knihy

Osud jedné moudré knihy

     “Haló! Je tu někdo? Nic … Prosím vás, slyší mne někdo? Opět ticho. Nevadí, asi vám připadá hloupé povídat si s knihou. Tak si alespoň vyslechněte můj příběh, jelikož nevím, kolik mám ještě času. Ležím v kaluži, jsem celá promočená a je mi zima. Jmenuji se “Obyčejné věci” a narodila jsem se před patnácti lety na bílém papíru pod rukou jednoho moudrého muže, mého stvořitele. Mé jméno ovšem neznamená, že bych byla nějakou obyčejnou knihou. Stvořitel mě tak pojmenoval proto, že právě v obyčejných věcech nacházel pozoruhodná vysvětlení. Nechci, aby ze mě mluvila pýcha, ale jsem kniha jedinečná. Už jen proto, že jsem relikvií našeho rodu.

     Můj stvořitel byl osamělý poeta a já jsem, myslím, jeho jediný pozůstalý. Nebyl moc bohatý, vlastnil jen krámek se starými použitými věcmi, kde také bydlel. Lidé asi jeho poezii nerozuměli, neboť žádné vydavatelství o stvořitelových básních slyšet nechtělo. Mne a mé sestry vydal na vlastní náklady a bylo nás pouhých sto. Chtěl, aby lidé jeho poezii četli, tak nás vystavil ve svém obchůdku a přilepil na nás lístek s velice symbolickou cenou. Jednou navečer, zrovna jsme si se sestrami hověly v poličce, mě stvořitel popadl a se mnou v náprsní kapse odešel. A v ten den se stalo to neštěstí, po kterém jsem dočista osiřela. Stvořitelův obchod zachvátil děsivý požár a mé sestry uhořely.

     Já se stala darem pro jakousi přítelkyni a stvořitel se odstěhoval. (Já osobně myslím, že teď žije na Islandu, protože o té zemi se zmiňuje v jedné z básní ve mně obsažených). Už nikdy jsem ho neviděla. Docela mi chybí, protože jedině on mi poskytoval patřičné uznání, neboť jsem byla jedinou knihou, kterou kdy vydal. Stvořitelova přítelkyně mě měla také ráda; často ve mně listovala. Jen mi trochu vadily slzy, kterými mě stále kropila. Každý večer si se mnou sedla do houpacího křesla, nalistovala stranu číslo třináct a plakala, vzdychaje stvořitelovo jméno. Také se mi moc nelíbilo, když mě na noc ukládala do police k těm obrovským tlustým knihám, které byly neuvěřitelně nafoukané a tvářily se, že jim vše patří jen proto, že je napsal jakýsi Shakespear nebo Neruda.

     Úmyslně se na mě tlačily, až jsem z toho byla celá pomačkaná. Když se mi začaly posmívat, raději jsem mlčela, protože ony nebyly hodny stvořitelových básní. Jednoho dne přišel přítelkynin syn. Byl celý v černém a odnesl mne společně s ostatními knihami do antikvariátu. Tam jsem se však dlouho neohřála, koupila si mě krásná dlouhovlasá dívka v šatech. Byla jsem ráda, že jsem pryč. V antikvariátě jsem stejně byla zas jen tou nejmenší, nejhubenější a nejméně váženou knihou. Dívka si mě přečetla a poté mne nazvala “knihou putovní”. A od té doby jsem byla stále na jiných místech, v jiných rukou, u nových a nových lidí. Smutné je to, že mnoho z nich se mnou nenakládalo nejlépe. Snad proto mi dnes chybí strana 28, což mě velice mrzí, neboť tam se nacházelo stvořitelovo věnování oné přítelkyni.

     Naposledy jsem se ocitla v popelnici, ze které mě vylovil vousatý ošuntělý pán. Okamžitě mě však zase zahodil a teď tady ležím v téhle studené kaluži. Nechápu jakým právem se mnou takto naložil, vždyť si nepřečetl ani jednu z mých básní.

     Za celý svůj život jsem spatřila tolik očí, které se četly mé básně, tolik obličejů, které se smály i plakaly, tolik rukou, které mě hladily nebo mi cosi vpisovaly na desky, a já pro všechny udělala totéž: oddala jsem se jim! Tak proč teď ležím na téhle špinavé zemi? Začíná se stmívat a já mám strach …”.

***