Bál masek

Řekl jsem: " Co je láska? "

A na očích všech hned černá páska.

 

Tam neviděli za ní druhé,

       a svoje také vlastně matně,

A ti vlastní přes závoj neuzřeli,

       co ti tam skryto v očích měli.

 

Na druhé pozeptání mi smíchem šátek uvázali,

       " Ted´ radostně se zasni! " a uzel zkontrolovali.

Já pod tím tmu jsem viděl a představil si,

       jak ti co mi to přivodili, byli mladí, št´astní kdysi.

 

A ptám se jedněch: " Jak satén životu tvému sluší? "

       On jen : " Sluší, už skoro udusil jsem duši.

Mám pod sametem samet samí,

       co naplat, to nic, že jsme dva-sami. "

 

Proto jdu dál a obleču se do lnu,

       cit i způsoby mi velí, hrubnu.

Ted´ snad se v plátnu cítím vzdušně,

       však nenacházím myšlenkám svým učně.

 

Hned nato nacházím si látku bílou,

       dělám pak tahy tělem bílím, křídou.

Však je tak měkká, jako řeky jíl,

       odcházím, ještě sem ani nevstoupil.

 

Míním ke v suknu skrytým přistoupiti,

       není možné toto pouto odložiti?

V tom prvním momentu co povoluje,

       skutečnost lidí drtí, oslepuje.

        

Zbyla tam jedna maska,

       zkouším sundat svou a říct láska.

Ne. Měl jsem vědět předem,

       kdo najde masku svou, ten nechodí středem.

 

Tak odcházím ze sálu,

       z tkanin jemných málem šálu.

Teď  trápí mě jediná otázka,

       mám střídat je? Nebudu za šaška?

 

Múzo má, si tak krásná, když si vysněná,

záříš jako samo štěstí, si tak dokonale neskutečná.