Okna

  Když Jan Vítek poprvé proskočil oním oknem, kolem kterého tolik týdnu předtím bloudil jako ve snách, bylo mu něco málo přes sedmnáct let. Počínal si jako omámený – když včera seděl nad starým mlýnem, ve kterém už, soudě podle povídaček a šeptem pronášených řečí u mlékaře, přebývá duch mlynářského učedníka, jehož život skončil po krátké cestě náhonem pod lopatkami kola, zprvu odmítal uvěřit, že ten koho vidí je Ona – Alena Pokorná.

  Prošla kolem něj jako přízrak a za sebou nechala jen rozhrnutou trávu a malý papírek, na kterém stálo zcela zřetelně vykrouceno nedospělým písmem, avšak s rázností, která Alenu Pokornou už nikdy neopustí: Nechám otevřeno okno. Naši odjeli do Reichu - obchodně. Teta přijde až zítra.

  Pro Jana Vítka tím začal jeho sen, který po pár hodinách netrpělivého bloumání skončil nepatrně odrolenou omítkou, která se uvolnila, když se Jan Vítek zapíral o parapet, aby se přehoupl dovnitř. V domě ho uvítalo zaprášené a chladné šero, které prořízlo jen pár not, neomylně si razící cestu z vítacího salónku. Alena Pokorná seděla za klavírem, a i když už musela vědět, že okno nenechala otevřeno zbytečně, nespustila zrak ze symbolických pěti linek, na kterých bylo zaznamenáno to nejlepší z Chopina ve krátkých ale sdostatek reprezentativních úryvcích.

  Jan Vítek pomalu přešel Aleně za zadá a impulsem, který najednou projel jeho už teď nadobro roztouženým mozkem, uchopil její prsa. Později téhož večera se za toto chování omluvil.

  Psal se červen 1937, Hrádek se topil ve světle nadcházejícího léta a Pavel Vítek začal za Alenou docházet zásadně hlavními dveřmi, i když okno stále nechávali symbolicky otevřené.

  Zavřeli jej teprve s ranními hodinami 15. března 1939, což byla také přibližně doba, kdy za Alenou Pokornou Jan Vítek přestal docházet – nejdříve se intervaly mezi jednotlivými návštěvami neúnosně protahovaly, pak jejich schůzky ustaly úplně. Sice se dále vídali, nicméně na sebe nikdy nepromluvili: tradovalo se, že Alena po večerech hraje pro německé důstojníky, kteří ji navštěvují diskrétně zadními dveřmi, které nikdy na večer nezamyká. Nicméně ona sama nikdy nebyla přímo viděna v přítomnosti byť jediného Němce.

  V Hrádku se ale toho zase tolik nezměnilo – život dál plul svým klidným tempem středočeského městečka. Jenom místo kávy museli místní používat cikorku, pravá káva docházela jen na místní zámek pro velitele posádky. Za celou válku se přímo v městečku ztratili jenom dva Němci, když se se s jedním leutnantem vsadil, že vydrží jednu noc na mlýně, kterému se Němci stejně jako místní raději vyhýbali. Naštěstí pro Hrádek se celou záležitost rozhodl vrchní velitel osádky přisoudit partyzánům, jejichž působiště začínalo dvacet kilometrů směrem na Prahu. Zřejmě se rozhodl místní šetřit, protože sám měl v sázce svoje zájmy padesáti říšských marek.

  Když Jan Vítek proskočil oknem podruhé byl to pro Alenu Pokornou nemístný šok, už jen proto že okno nechávala zavřené. Seděla strnule za klavírem a jen naslouchala tříštícímu se sklu, které nakonec zůstalo ležet neuklizené na podlaze přes dva týdny. Jan Vítek zachumlaný do těžkého závěsu, který kdysi sloužil jako pouhá dekorace obývacího pokoje, ale dnes s nadcházejícím podzimem roku 1943 měl i funkci zatemnění, seděl v rohu a tiše šeptal:

  -Panebože, já ho zabil, já ho zabil. skelný pohled upíral na Alenu a pod závěsem se nepokrytě třásl. Celé to bylo jako ze sna.

  Když se ozvalo rázné zabušení na dveře, oběma bylo jasné, co by se odehrálo, kdyby nikdo neotevřel. Nemělo cenu předstírat, že nikdo není doma. Alena po chvíli dveře otevřela a Jan Vítek ji na to nic neřekl. Vzápětí na to po obývacím rázoval plukovník Stchorm v doprovodu dvou vojínu, kteří nevěděli, jestli mají svého velitele následovat v zběsilém kroužení po pokoji nebo jenom stát ve dveřích.

  -Seberte ho. vyřkl nakonec svůj ortel Stchorm a hodil rukou k Janu Vítkovi

  -Rozkaz. Máme sebrat i ji?

  -Nevidíte, že střepy jsou vysypány směrem dovnitř? Předpokládám, že tenhle muž sem vnikl neplánovaně na poslední chvíli. Takže odveďte ho, já tady zatím zůstanu vyslechnu svědkyni a zajistím stopy. Jděte!

  -Rozkaz.

  Vojíni vypochodovali ze dveří držíce Jana Vítka pod rameny. Ten neodporoval, jenom na prahu se vzepjal a zakřičel:

  -Jsem nevinný!

  Plukovník Storchm se usmál a vybídl Alenu Pokornou, ať usedne za klavír a zahraje něco ze Chopina, kterého on sám tak miloval. Tento „výslech“ musel, alespoň dle představ svých nadřízených, vést opravdu důkladně, protože z domu Aleny Pokorné odešel až ráno zadními dveřmi.

  Alena Pokorná si poprvé uvědomila, jaké měla štěstí, když se zařekla, že dokud tady budou Němci, okno neotevře.

  Když Jan Vítek proskočil nám už dobře známým oknem potřetí, způsobil šok nejen Aleně Pokorné, ale i sám sobě. Alespoň nemusel tříštit sklo, protože krátce po válce Alena Pokorná zase okno otevřela. Němci odtáhli a Rusové dokonce ani nepřišli – z nějakého důvodu se Hrádku vyhli. Jakou roli v tom sehrál mlýn u potoka není jasné. Nicméně když neměli tu odvahu postavit se mu ani Rusové, pro místní se tamní místo stalo hotovým tabu.

  Jan Vítek opět stál v dobře známém obývacím pokoji a pozoroval, co všechno se v těch několika letech ztratilo z kdysi honosně vybaveného bytu. Věžové hodiny Alena prodala, stejně jako ozdobný porcelán a jídelní soupravu. Co zůstalo nezměněno byla silná vrstva prachu, který zatvrzele odmítal opustit toto stinné místo bez ohledu na dobu, jaká se ubírá ve světle za okny.

  Jedna věc ale přibyla. Když Jan Vítek vystoupal nahoru do ložnice, protože Alenu Pokornou dole nenašel a to dokonce ani za klavírem, objevil něco zcela neočekávaného – cizího muže, který se tou dobou nacházel mezi Aleninýma nohama. Zůstal stát jako přimražený. Muž se ale ztratil tak rychle, že nepoznal o koho vlastně jde. Jan Vítek ho následoval. Neodešel ale dveřmi, nýbrž oknem, které za sebou přibouchl tak vehementně, že ho vysklil. Alena, nahá stejně jako nahoře v ložnici, brečela nad střepy, které ani teď po dva týdny omítala uklidit.

  Teprve ža všechna skla byla opět zasklena a válka se stala pouhým snem Hrádek prošel všemi změnami, které se mu zatím vyhýbaly. Na náměstí vyrostla betonová krychle Jednoty, dláždění z kočičích hlav se ztratilo a bylo nahrazeno asfaltem. Nicméně největší změna se udála se starým mlýnem, který do té doby stál jako by opestřen svým vlastním časem. Byl zbourán a namísto něj vyrostlo silo místního JZD. Duch mlynářského pomocníka se ztratil.

  Jan Vítek zatím oslavil své padesátiny, Zatímco Alena Pokorná sfoukla osmačtyřicátou svíčku na dortě (obrazně). Oba zůstávali sami. Ona dál otevírala okno, on dál kolem něj procházel s předstíranou netečností. Stárli. Ale s postupem let v Janu Vítkovi opět rostla touha proskočit oním oknem počtvrté. Každým ránem si plánoval svůj skok a s každým večerem jej odkládal na zítřek.

  Až nakonec se jednoho poledne roku 1974 rozběhl, vzepřel se na parapetu (opět vydrolil kousek omítky), jenže zakopl a zlomil si nohu. Skácel se pod oknem a už jej navždy přešla chuť na nějaké skákání. Okno se zavřelo.