Krást se nemá

            Jednoho odpoledne, prosluněného pozdním letním sluncem, kdy jsme trávili čas spořádaným hraním logických her, jenž měly rozvinout náš intelekt, za námi na zahradu zavítal otec mé kamarádky a zahalekal bodrým hlasem: „Zvedejte zadky děcka, jedeme pryč!“

            Všichni tři jsme udiveně zvedly hlavy od  rozehraného kola a pohlédli do jeho upocené tváře. Stál před nachystaným autem, u nohou mu zmateně pobíhal dlouhosrstý jezevčík, očividně vyveden z míry takovou náhlou aktivitou svého pána. Stejně jako my.

            „Co to jako má bejt?“ zeptala se bez obalu jeho starší dcera s výrazem, který jasně vypovídal o tom, že se ze země zvedne jen v případě bezprostředního ohrožení života.

            „Neptej se a dělej,“ odvětil otec a hodil po nás srolovanými plachtami, čímž bezohledně zrušil hrací pole a pořádně nás dopálil.

            „Hej! Ti šiblo, ne? Zrovna jsem vyhrávala…“ kamarádčiny protesty vyšly na prázdno. Otec se totiž sebejistě odporoučel do vozu, jistý, že jej budeme následovat. Což se mu také vyplnilo, protože rozlícená dcera popadla plachty do náruče a vrhla se za ním s překvapivou rychlostí. Nezbylo nám, než ji následovat.

            U auta se už seběhlo všechno příliš rychle. Sotva byl vyřčen první dotaz, pes se ocitl na zadním sedadle a někdo se sehnul, aby ho odtud vyhodil. V příští chvíli jsme už všichni seděli uvnitř. Já a kamarád Jan na zadních sedadlech, kamarádka Věra se zmítajícím se psem v náručí vepředu, vedle svého otce. Ten, spokojen s výsledkem svého snažení, vyrazil se stařičkou škodovkou vpřed, až se čumákem otřela o strom za brankou.

            Ujížděli jsme po rozbitých silničkách, stále nevěda, co se bude dít. Pes mezitím vystrčil hlavu z pootevřeného okýnka a s vyplazeným jazykem si užíval odporu vzduchu, který mu odfoukl uši dozadu, takže vypadal jako olysalá liška.

            Po čtvrt hodině jízdy jsme sjeli z asfaltové komunikace na polní cestu, která se táhla mezi obilím, přes potok a poté rozlehlými sady k lesu. V té chvíli už bylo, na rozdíl ode mě a Jana, Věře všechno jasné.Vyplivla z pusy psí chlupy a z podezíravě přivřenýma očima se otočila na otce.

            „Nejedeme tam, kam si myslím, že ne? Protože jestli jo, tak jsi fakt naivní, protože za bílýho dne kdy jsou plný pole jezeďáků ti tohle prostě nemůže projít. A jestli tam chceš nastrčit nás, tak na to zapomeň.“

            Otec ji odbyl mávnutím ruky a my jsme nevěřili svým očím, když škodovka s menšími obtížemi vyjela mezi stromy a zastavila. Větve kolem nás byly obtěžkány velkými, zralými švestkami.

            „Tak, mládeži, popadněte plachty a jedem. Rozložíte to takhle kolem toho stromku…tak. Já budu shazovat a vy to všechno posbíráte, jasný? I ty potlučený a hodíte to do těch kýblů. No, co se na mě tak díváte? Do práce!“

            „Můžu se tě aspoň zeptat,“ ozvala se Věra „na co to chceš?“

            „No na co, na slivovici, přece!“

            „Já slivku beztak nepiju, tak nevím, proč bych se tady měla honit pod stromem jak magor a riskovat…“

            „To je tvůj problém, že nechceš slivovici. Tak si z toho udělej, co chceš, třeba si to sněz jen tak, mě je to jedno. Ale teď do práce!“

            Byli jsme tedy nahnáni pod stromy, kde jsme, vystaveni neustálému krupobití shazovaných švestek, lezli po čtyřech a sbírali, co se dostalo pod ruce.

Jinak to ani dopadnout nemohlo, po chvíli se na obzoru vyloupla silueta malého traktůrku, jež řídil rozlícený děda s kosou na korbě. Ani jsme nečekali na výkřik „Balte to! A zdrháme!“ zosnovatele této akce a zajeli jsme do auta i s plachtou plnou rozmačkané kořisti, jako šipky. Pokud jsme však doufali, že naše odhalení nás uchrání od dalšího sběru, doufali jsme marně. Místo toho, aby škodovka pokojně odjela domů, skryla se za nejbližším shlukem stromků a sotva traktůrek oddrkotal po cestě pryč, byli jsme znovu nasazeni do práce.

Z nedělního odpoledne se stal půlden nucených prací v prostředí vyzbrojeném větvemi, kopřivami a bodláky. Když jsme potom na zahradě, celý sladce upatlaní, vypadli z auta, přísahali jsme, že nechceme vidět švestky nejmíň týden.

Hned druhý den jsme svůj slib stačili porušit a to zdánlivě docela nevinně. Když jsme na cestě za vesnicí míjeli osamocenou švestku, která působila dojmem, že zde vyrostla tak nějak náhodou, neodolali jsme a utrhli si, každý po jedné. To znamenalo dohromady tři kradené švestky.

V tom se rozlétly dveře od blízké stodoly a z nich vyběhl stařík s holí, coby zbraní v ruce. „Jdete od toho, vy spratci, nevychovaní?! To vás rodiče nenaučili, že krást se nemá?!“

Ale ano, naučili.