V CELE

    Kovový kruh. Leskne se. Ne tolik, jako tvé oči, ale leskne se. Je nesnesitelně těžký. Další, stejně těžké kruhy, v ničem se od něj nelišící, jsou s ním spojeny tak, že dohromady tvoří jeden dlouhý nerozdělitelný řetěz. Na konci toho řetězu jsi ty. Poslední oko máš pevně semknuté kolem krku, druhý konec je zapuštěn v betonové podlaze tvé cely.  
    Špatně se ti stojí, protože jeho tíha tě táhne k zemi. Čtyři zdi, jenž tě obklíčily, jsou pro tebe nedosažitelné z důvodu nedostatečné délky řetězu. Nemáš tedy naději opřít se o ně, odpočinout si a zaplakat. Nemáš taky důvod, vždyť svobodu neznáš. Lehnout si na zem ti zakazuje zákon. Krutý a nesmyslný lidský zákon.
    Pod nátlakem únavy si ale nyní klekáš. Mlčky kladeš otázku: "Co dál?" Poradím ti. Lehni si! Pokus se přemoci strach v sobě a pohrdej opovrženíhodnými pravidly! Vždyť, co se ti může stát? Co horšího tě ještě může potkat? Trest smrti? Cha!
    Ale moment... Slyšíš to? Po chodbě někdo přichází. A ty ležíš. Už šramotí zámek v kovových dveřích, nezvedáš se. Dveře se pomalu otevírají. Do cely vchází postava; zatím je skryta tmou. Se zatajeným dechem ležíš na chladné podlaze, stále ještě se nesnažíš vstát. Postava již pomalu vychází z temného rohu, s překvapením odhaluješ její identitu. Je to tvůj věznitel. Jediný který rozhoduje o tvé svobodě.
    Jsi to ty!