Nemám rád podzim

Venku je chladno. Celé dny je zataženo a sem tam prší. Chvilky kdy neprší poznám, slyším děti které si venku hrají. Smějí se. Křičí. Poslouchám hodiny. Tikají a já cítím že každou sekundou ztrácím to nejcennější co mám. Přemýšlím. V hlavě se mi honí tisíc myšlenek. Je lepší utratit ten čas něčím co nás baví, nebo něčím co je pro nás nebo pro ostatní přínosem? K čemu to všechno bylo? Proč teď lituji jakým způsobem sem ten čas strávil? Musím si dopředu promyslet jak vynaložím s tím, který mi je ještě dán. Je tolik věcí co musím, a ještě víc věcí které chci. Každou chvíli cítím úzkost. Chce se mi brečet. Říkám si: „Jsem přece chlap, musím něco vydržet.“ To nejlepší co mě potkalo je pryč. Co mě čeká? Proč si lidé neváží toho krásného co mají? Každý na tu cenu přijde. Jednou ano.

Sedím na zemi, opírám se o zeď. Bolí mě záda a podlaha je chladná. Celý dům je chladný. Hrnek od kafe je už zase prázdný. Nemůžu se ani pohnout. Nemůžu NIC. Vychází slunce. Znovu jsem celou noc nespal. Nikdy před tím mě nenapadlo jak rychle se rozednívá. Východ slunce mě přitáhl až k oknu. Mlčky sleduji. Vidím pošťáka, který „nám“ dal noviny do schránky. Uvařím si další kafe, sednu si a začnu listovat. Zajímavé. Vnímám ty zprávy úplně jinak než před tím. Se zájmem čtu všechny zprávy při niž umírali lidé. Mám smíšené pocity. Nad novinami už sedím skoro dvě hodiny. Dvě hodiny z mého života. Strávil jsem je dobře? Proč ano? Proč ne? Proč pořád přemýšlím a nedělám skutky? Když se člověk neodhodlá nikdy ničeho nedosáhne. Odhodlám se!

Obléknu si černý kabát a vyjdu ven. Cítím že se mi konečně začínají třídit myšlenky v hlavě.  Zhluboka se nadechnu a snažím si vážit krásných věcí, které mě na světě zbyly…..