Kominík

           

           

            Kam dál jít, když už ne ni kde?

            Nalézt si místo na slunci a tam být spokojený. Od kuropění do západu slunce dřít jak soumar pro kus žvance dennodenně po zbytek života. V kolíbce to všechno začíná (ne-li už v děloze matky), slinou na límci senilního dědka konče. Moderní trend prý! Copak si ho někdo takto představuje? Pachtit se bahnem stereotypu ve světě plném zevšednělých lidí, kteří nemají kam utéct. Vdát se pro peníze, notně se prospat pod stolem pivnice, rozplakat se nad rozlitým mlékem a pak odvést dítko na očkování proti obrně, vyhrát Sportku, prohrát kalhoty v pokeru, milovat se na schodech v slunečních paprscích, vstávat po poledni. Jaká omezenost! Kolik toho ještě musí být, aby otevřeli oči? Rozhádaná dovolená v Tichomoří, promoce s červeným diplomem, vydařené odpoledne v kruhu přátel, vlastní pokoj v hospici. Dost! To snad stačilo! Což nelze chtít víc, než tohle obyčejné pozlátko?

           

Byl skoro u konce, stačilo jen napřáhnout paži a dotknout se.

            Už si ani nevzpomínal, kdy s tím začal. Vždycky toužil po tom dostat se dál nežli jiní. Skoro až zázračně brzy se v dětství naučil chodit a nesčetněkrát mu jeho drahá matička rozprávěla, jaké štěstí má, že ho vůbec porodila. Tak mocně se v jejím lůně vzpouzel a tlačil na bránici, že mnohdy ani nemohla popadnout dech. Dar snesený s hůry, říkávala svému jedinému dítku, kupícímu jednu bábovičku na druhou, s blaženým úsměvem na rtech. Nezvykle rychle přerůstal své třídní vrstevníky, za což se stal terčem smíchu a osamění. Však pocity prázdnoty si nahrazoval skládáním modelů budov, letadel či kosmických lodí z různých materiálů. Dokonce vyhrál krajský přebor s dřevěnou kopií věží naftařského koncernu v Kuala Lumpur.  

            Byl to snad ten prvotní zážitek, jenž ho propříště formoval, přemítal, když natahoval dlaň ke kýženému cíli. Na podzim lepili s otcem draky a po větru pouštěli ty pestrobarevné hydry vstříc jejich osudu. „Kam letí,“ tahal zvědavě za tátovy nohavice, jenž mu nikdy neodpovídaly.

Bezduchý ignorant, rozčílil se ve své malichernosti. Ne, počátek byl úplně jinde.

Postával na hraně střechy oděn v černém stejnokroji. Sáhl si na knoflík, možná pro štěstí, tak jak to dělávaly ty mdlé slečinky, které se z něj snažily servat umouněnou košili v domnění, že jeho pokožka není tak temná, jako šatstvo a srdce jejího nositele. Kolik takových už bylo? Ani si nevzpomínal. Odložil štětku, plivl si do začerněných dlaní a dal se do práce. Nejdůležitější jsou základy, usmyslel si. Pečlivě rozmísťoval stovky přepravek vypitých piv, tak že brzy vyplnily půdorys obrovské střechy. Vršil jednu na druhou. Postupně s precizností geniálního stavitele dosedaly prázdné kastle na sebe, tvoříce enormní monument. Následovaly lepenkové krabice opuštěné bezdomovci, bedny od zastaralých počítacích strojů, časem zapomenuté televizory, pračky, sporáky i kamna. Změť všemožného harampádí hromadící se do výšin. Přidal i dětské kostky a postavil z nich stylový hrad pnoucí se svými několika centimetry dál do nebes. Do komínků uspořádal přemrštěné množství knih. Nechyběla Bible, ani Tolkienovi fantasie či antické mýty, King a Lyne vedle Weischedela, Aveniho i Bel Kaufmannové statečně oponovali sloupci knih Branalda, Hermana,Woodové, ba dokonce se mezi ně vloudilo i dobrodružství groteskního fabulátora Greye. Skutečně výběr toho nejlepšího. Dále pak stoly a židle, celé kuchyňské linky, z desítek žebříků zformoval konzistentní dřevěnou strukturu, po níž vyšplhal o pár stupňů výše, kde se mohl věnovat další výstavbě. Domečky z karet našly uplatnění ve vratkém schodišti blížícího se osudu umouněnce. Sázel postupku za postupkou, často v barvě, sem tam se mihl i full house. Kráčel po papírových schodech do nebe, mraky jako bílý baldachýn se před ním rozestupovaly, hvězdnatá neznámá mu byla čím dál víc bližší. Natahoval ruce k měsíci, až prsty zavadily o studený okraj srpku. Vzepřel se a vyhoupl se na oblohu.

 

Dokázal to. Odříkání a bezmezné soustředění vyneslo ho mezi nehynoucí. Konečně překonal tu tupou plochost, tu, která je tak příznačná lidskému pokolení, tušil. Dosáhl svého cíle, ke kterému tíhl a snad, jak vnitřně předpokládal, byl také předurčen. Rozhlížel se po té nádheře kolem sebe, v okamžiku shlédl miliardy zrození hvězd a současně stál při zániku každé z nich, dokud nevyhasla, jako pravý kondolent. Cupitajícími krůčky urazil nepředstavitelné vzdálenosti tisíců parseků a když na západě mizelo Slunce v zapovězených zemích, sháněl beránky do stáda pro nespornou krásu jejich růžovoučké vlny. Cítil se věčně šťastným. Člověkem, který proti zemským pravidlům, vystoupal na nebesa. Měl vše, o čem si jiný mohl nechat jen zdát. Tužba vyvolených. Ale což nelze chtít víc?

Neuvědomoval si svou smrtelnost a povznesl se nad Bohy, ač sám byl jen černou ovcí svého rodu. Moc, jenž nemohl pouhý člověk jeho formátu, unést na svých bedrech, stoupla mu pozvolna do hlavy, myslíce si, že je nad zákony. Nestačilo mu být pouze pozorovatelem vesmírného hemžení, toužil být aktivním hybatelem všeho, co mu jeho postavení prvního smetipráška ve vesmíru mohlo přinést. S Kentaurem to táhl mlhovinami až do brzkého letního solstitia, sajíce přitom nektar z prsů Veneřiných. Ve svých bujarých radovánkách urazili oj Velkého vozu, když předtím na zadním sedadle prznili nebohou vládkyni jarní oblohy, pannu Auroru. Zašel ještě dál. To pak Ještěrka přišla o svůj ocas a společně se Škorpionem usmrtil zářivého Oriona. Deimos i Phobos panicky prchli schovat se za tuniku Martovu, poté co mu Sagittarius půjčil svůj luk. Odneslo to několik souhvězdí, včetně Býka. Jedinou ranou rozmázl podřadnou Mouchu po obloze; ještě dlouho pak se její nožičky mrskaly mezi galaxiemi. A co víc, plival do černých děr.

Neoceňoval nabyté schopnosti. Síla mu byla hračkou, energie účelem. Nevážil si jí, ani po té, co jakoby náhodou vyrazil Pluto ze sluneční soustavy, při hraní kulečníku s Perseem. Jen takový nevinný šťouch, chechtal se. Smích nebyl dozajista na místě, neb v nastolené disharmonii se ani nebesa nemohla ustrnout. Komety proudily vesmírem bez ladu a skladu, silně vanul sluneční vítr. Někam se zatoulala Kuřátka - prý je sežrala Lištička, ta mrcha. Na Hubbleově teleskopu praskaly při vší té anarchii obrovitá zrcadla jako skořápky vajec. Nebylo divu. Hrající si chlapec v těle muže táhl blikotajícími pastvinami hvězd, nechávaje za sebou zpustošené nebe. Veškerá slunce univerza mu žhnula v očích, při pohledu na svou nadřazenost.

Náhle se hvězdná kupole otřásla v základech a sestoupila o pár čísel níž. Hlava zatočila se tomu nabubřelci, ztrativše rovnováhu neuvážil krok a pomalu padal dolů, dokud se nezachytil Vlasů Bereniky. Visel ve vzduchoprázdnu vlastního ega. Cítil jak mu ruce potřísněné mastnotou hanby zvolna sklouzávají po zlatých pramenech královny Egypta a jeho čeká neodvratný konec. Poslední vlásek vysmekl se mu z rukou a…

Letěl. Nad sebou slyšel uvolněné vydechnutí všehomíra. Prolétl svou babylonskou věží. Králové z hracích karet se vířili vzduchem a hlasitě se smáli údělu svého stavitele. Dámy si cudně vějíři zakrývaly rozcapená ústa v hrozivém šklebu. Propadl dřevnou konstrukcí, lámaje si údy, oděné v černočerné hadry. Nafoukaná stavba se zřítila.

 

Máchal okolo znetvořenýma rukama, zkoušel se nadechnout,však nešlo to. Topil se. Ústa plnila se mu proudy laciného koňaku a on se mrskal na dně špinavé sklenky, jenž se mu stala místem dopadu z fantaskních výšin. Snažil se vyplavat alespoň na hladinu, přesto ho cosi stále táhlo dolů. A tak hltal, hltal plnými doušky to svinstvo, v kterém se najednou ocitl, jako by sál mateřské mléko. To dopadl. Rochnil si v bezcenném hennessy a pitvořil se sedlinou alkoholu, dokud ho na rameni nezahřál dotek lidského pohlazení. Přátelské ruce ho chytily za paže a vytáhly ze zbytečného zevlování v lihovině.