Ach,ta lhostejnost!

Nejlepší je,když člověk nemusí myslet.Prostě bloudí po nekonečné pláni a na konci najde odpověď.Mnozí by si přáli,aby tu pláň mohli spatřit pokaždé,když otevřou oči.Pokaždé,když mají problém,když potřebují pomoci.A přes to právě v tuto chvíli jim nikdo neodpovídá.Kde jsou všichni ti přátelé,kde jsou ti lidé,co slibovali,že s vámi budou i v těch nejtěžších chvílích,kde jsou sliby…kde….vydechnu a zhroutím se do křesla….

Po chvilce mi do očí vnikne sluneční paprsek,který našel škvíru mezi hustými zelenými závěsy.Dojdu k umyvadlu a opláchnu si obličej vodou.Podívám se do zrcadla a přemýšlím.Co všechno,co všechno se nemělo stát…co všechno se dalo změnit,udělat jinak…ale kde,kde byli ti přátelé,kde byli ti,co tvořili můj život..nepřišli...

Usednu zpátky do křesla a zadívám se na fotografii mé sestry.Bodne mě u srdce.Její úsměv,její mládí,vše před sebou a teď leží v tom místě proklatém nad všemi věcmi,tam kde se život rodí a umírá.Dám se do breku,nesnažím se stírat slzy,nechám je plynout,nedržím je v žaláři,jako oni…ti hnusní pacholci,ničemové drželi ji!A ona...má sestra,pomalu umírala a nikdo,nikdo se jí nezastal.Copak já zmůžu?Snažila jsem se,obvolávala známé,lidi na vyšších místech,aby pomohli.“Vždyť ona je nevinná a umírá!“Křičela jsem do telefonu.Ona ho nezabila-on zabil jí!Ale…ale nic se nestalo.Jako bych křičela do prázdna,kam se poděl lidský cit-kam se poděl cit,který nás dělá lidmi.Otočili se k ní zády,ač věděli,že za nic nemohla.Jen se báli.Ach,ten lidský strach…ten dokáže své.Tahá za nitky osudů tolika lidí,dokáže nám vládnout a my-lidské figurky,se tak lehce poddáme.

A co když,co když sem přeci jen mohla,co když jsem jí mohla zachránit?Co když jsem neudělala dost?Ach,to slovo-co když,co kdyby…

Odložím fotografii,zvednu se,odejdu do ložnice.Lehnu si.Zavřu oči.Vnímám jen ten svůj svět.Co mi zbylo?Ach,nic…nic,prázdno,kterého se lidská duše tak bojí.Uchopím hnědého medvěda,ten jediný mi zůstal.Kouká se mi do očí-neuhne,naslouchá vám…ano,kdyby si lidé uměli naslouchat,třeba by se nestalo tolik věcí,tolik špatných věcí.Přitisknu ho k sobě,zahřeje mě.Přemýšlím,jestli má sestra naději…a co když ne a zemře..

Zazvoní telefon.Zvednu se.Chvílí váhám-mám to vzít-nemám,zase ten strach-ďábelský to nástroj.Ale ano,vezmu to!

„Ano?“

„Slečna Komorová?“

„Ano“

„Vaše sestra,bude žít…“