Nerozednění

   Líbnutím střípků
   drcených růží,
   mrtvou přilnavostí
   rozlilo se ráno.

   Stláno
   pro bohyni
   zrozenou 
  z kluzkých špín.
   
   

Nesmělé mrknutí křídelnic
zatáhlo kazajku
chmelových střívek.

Čas zavřel krám,
sic mým ohledům
stále rozuměl.

   V koutě složená šílenství
   vykoupená v mé svědomí,
   svěřená k
   zapomnění Tvým rtům.

   
   Vzkříšením
   touhy
   pro chvění
   z od(-)pouštění.

Zběsile kaleným řečištěm
utichá kvílení
tonoucích sviní.

Kalné i peří,
zarudlé nevinností
prudkých, čelních, srážek.

   Strnulé hřbety visí
   v setmělé udírně,
   snažíc se vyvrhnout
   úlomky zázraku.

   V souznění,
   monotónnosti
   zapovězených
   předsudků.
   

Kněz plný zjizvených soustrastí
obrací kříže
na lepší zítřek.

Máslo na hlavě,
ve vlasech rajčata
s žloutky od rouhačů.

                                                                        A já?

                                                                        Ústy Tvé krve,
                                                                        rozpoznal jen ...
  
                                                                        Spoutanou bolest,
                                                                        pro další sen ...