ČernáBíláRudá

Vykotlaným údolím

potřísněným sluncem v ospalosti,

bělostná laň 

unaveně prochází se.

Po probdělé noci,

jež zábla do kostí,

zahalena rouchem antracitu,

však stále bělostně nevinná,

svírána v prostorách srdečního svého holobytu

od provinilosti, od pocitu...

Svíravě bělostná,

nevinná ve stínu černi.

Hromobitné blesky jen

svou pravidelnou úderností

jsou stále ji věrni...

Laň bleskem k zemi sražena,

hřmícím záchvěvem oněmělá,

leží v údolí ještě zamlženém,

v krvi - rudá, rudě potemnělá,

zrcadlící se v slunci vycházejícím -

- z nachových červánků probuzeném...