Takové normální odpoledne

Ale zpět k osmi vyvoleným, co se nebezpečenstvu zdařile vyhli. Z nich si zřejmě nejlépe vedl on, první zasažený Amorovým šípem, mladík, jež při svém pádu zavadil o cosi měkkého, poddajného a voňavého... Jakožto zdravého jedince mužského pohlaví ho nenapadlo nic lepšího než vzít to s sebou.

Onen zlomek vteřiny, kdy jejich srdci proletěl proslavený šíp lásky, kulový blesk vášně a něhy, to trošku štíplo, oba zavřeli oči, snad aby neviděli tu zamračenou oblohu nad sebou a raději ani to místo, kam jejich těla dopadnou. Kromě lásky se však v jejich těsné blízkosti objevila také velká tlustá kaluž, ještě čerstvá z ranního deště, mlsně vyhlížející nějaké vozidlo, aby také poznala kus světa. A teď je měla oba, dopadli do ní takřka ve stejné vteřině - a aby se nehádali, vsákla se hezky půl na půl - půlkou do jejího zeleného světříku a půlkou do jeho oranžovo - hnědé košile. Slastně se zavlnila s nemohla se dočkat, jak že to vlastně na tom světě vypadá...

Když otevřel oči, zjistil, že to měkké pod ním vydává podivné zvuky a snaží se to ho ze sebe setřást. Chtěl sebe I to prapodivné zvednout, povedlo se mu to už na čtvrtý pokus.

Ona raději nechávala oči pevně zavřené. Odmala se bála vody, teď se najednou máchá v nějaké špinavé kaluži a cosi leží na ní, nemůže dýchat... Ještě před chvilkou si pokojně kráčela po ulici, tak proč ji ksakru nenechali dělat si to, co chce?

Konečně zvedl I to vřeštidlo, pokusil se vyždímat se, jak nejvíc to bylo možné a rozhodl se si svůj dočasný polštářek trochu prohlédnout. Dlouhé mokré vlasy, jejichž barvu za sucha odhadoval na světlejší odstín hnědé, zakrývaly většinu dívčiny tváře - ano, baly to dívka, pod vodou bezvadně nasáklým světříkem se rýsovala malá pevná ňadra, musel mrknout, aby odpoutal oči od této fascinující podívané... Kromě zeleného svetříku měla na sobě zřejmě ještě sukni nějaké tmavší barvy, vinou vody kapající ze svetru tato sukně změnila tvar I zabarvení. Nedalo mu to a začal se smát, tak nepředstavitelná situace, vyhýbá se nějakému růžovému míčku a srazí do kaluže krásnou dívku...

Otevřela oči, někdo ji pomohl postavit se na nohy, no alespoň to. Odhrnula mokré vlasy z obličeje a uviděla cizího mladého muže přímo naproti sobě, smějícího se na celé kolo. Byl mokrý a špinavý, ale podmanil ji jeho úsměv. Začala se proti své vůli také smát. Podal jí ruku, aby ustoupili z cesty procházejícím a podivujícím se lidem. Poodstoupila a začala si ždímat svetr, moc to sice nepomáhalo, ale nemohla ho sundat, oblékla si pod něj jen slabou krajkovou košilku.

Až do této chvíle ani jeden z nich nepromluvil. Jejicj oči se na sebe ale usmívaly, něco čarovného je spojovalo - a ani jednomu z nich špinavá voda nevadila. Jak snadno člověk zapomíná na své cukernaté sobectví, ve jménu lásky... Ve jménu bláznivého tance dvou srdcí.

Podíval ase zpříma do jejích hnědých očí a omluvil se. Usmála se a nerozhodně přešlápla. Bydlí tady kousek, měla by se jít domů převléknout.. Ale co on?

Malý Amorek levitoval nad jejich hlavami a popadal se za bříško, sledující srdce těchto dvou lidských bytostí, před chvilinkou zasažená a nyní zoufale bojující proti všem a všemu, jen aby se konečně dostala k sobě.

Smál se a byl se sebou na výsost spokojen, taková střela se mu nepovedla už celé věky. Snad nedostane tam nahoře vynadáno.