sen?

Vlak uhání, jako splašený. Má štěstí, protože zná svůj cíl. Koleje mizí v dáli, jako zmije se svíjí krajinou, a mizí očím někde v dáli, bez ptaní! Stejně jako stromy, domy, krajina kolem. Chtěla bych si užít na plno rychlost, jakou se řítí. Ne jenom stát v posledním vagónu u dveří s okýnkem a vše sledovat, jako pasivní divák. To není ono! A vůbec, tohle taky není ono! Lepší by bylo: řítit se po louce na koni. Cítím jak proudí kolem svěží vítr. Čechrá vlasy, bere dech. Cítím mezi nohama vlnící se svaly. Pod kopyty odletují kusy půdy. Vnímám jak se lehce odrazil, aby přeskočil padlý strom. Volnost! Naprosto nespoutaná. Běžíme. Jedna duše. Užíváme si jízdu. Hřebec se sotva kopyty dotýká země. Vítr kolem bere dech, bere slova, realitu. Na nic nemyslet, jenom žít tímto okamžikem, na věky! Všechna radost z pohybu, z toho že jsme tu, spolu! Větve stromů se nám klaní a uhýbají z naší cesty. Náhle kůň zvolní. Na konec úplně zastaví. Naposledy zabořím prsty do hebké hřívy. „Tak příště“ zašeptám. Krajina se rozplyne. Koleje ubíhají v dáli. Pozoruje jak mizí, slyší hovor kolem sebe. Rychle potlačí smutek či co to vlastně tak hrozně pálí na prsou. Kéž bych mohla zpět! Zatouží v mysli. I to udusí. Je znovu v realitě. Zase ve vlaku.

---