Nevyslovená lichotka

Nevyslovená lichotka

   Bylo to krátce po sedmé věčer, jela jsem domů. Jako obvykle jsem si sedla vlevo do zadní části autobusu. On nastoupil asi dvě zastávky po mně - vlastně jsem si ho ani v té chvíli nevšimla - tak nevím. Sedl si téměř úplně dopředu na sedadlo obrácené proti směru jízdy. A pak… asi to znáte - trapná chvíle, kdy se snažíte koukat někam jinam, tedy aspoň on to tak dělal.
   Já mám ale dost bláznivý zvyk. Ráda se v autobuse, tramvaji dívám po lidech. Co dělají, jak se snaží přežít tu šílenou situaci. Většinou jsou prostředky hromadné dopravy přecpané, jste namačkaní na někoho dalšího mnohem víc, než byste chtěli. A on si asi všiml, že si ho prohlížím. Nepatrně se usmál. Na mě! Začervenala jsem se a odvrátila pohled. Až moc nápadně jsem se snažila nedívat se na něj. Už se neusmál, i když jsme se ještě "srazili" pohledy.
   Ani nevím, jestli ten úsměv patřil mně - tedy jestli se usmál KVŮLI mně. Je mi líto, že jsem to nepatrné zvednutí koutků neoplatila. Jednoduše jsem se styděla. Z té nevyslovené lichotky (která snad vážně patřila mně) jsem žila celý týden.
   A vy, kdybyste snad někdy potkali kluka kolem dvaceti, s tmavě hnědými vlasy a přímým pohledem, vyřiďte mu, že ta holka se na něj chtěla usmát, ale než jí to došlo, okamžik, ta chvíle správná pro úsměv, byla pryč.
   Z toho pro nás všechny vyplývá, že se nesmíme stydět někomu oplatit takovou malou radost, jako je úsměv. Alespoň v té chvíli - v to pevně věřím - se stanete malými spiklenci na stejné vlnové délce. Po čase vzpomínka možná zmizí z paměti, ale ten okamžik naprostého souznění se nemusí opakovat.