Popadlo mě šílenství

Sedím doma. Mám pocit odloučení a cejtím se jako pravej „beat“ sem zbitý, ale sem i blažený. Sem totálně na dně, vyčerpává mě žití, vysává mě jako vakuová pumpa, ale přesto vše se cejtím vnitřně strašně svobodej. Je to zvláštní pocit vědět, že to co teď zažívám, co teď dělám, mně dodává vnitřní sílu si zůstat natolik věrnej, sám sobě, že příští propast minu o několik metrů.

Vypnul sem si telefon, nezapnul sem si icq a jen sem si zapnul svůj počítač, textovej editor a pustil si muziku. Nechci nechávat slova v sobě šumět, snažím se je vypustit do světa. Ale přicházím na to, že psát prózu je daleko těžší, než napsat nějakou tu báseň. Když píšete prózu musíte vědět o čem chcete psát, teď právě experimentuju a nevím o čem chci psát, jen vím, že ťukání do klávesnice mě uklidňuje, jen vím, že je to moje „světlo na konci tunelu“. Jen vím, že díky tomu se ze mě nestane lachtan, kterej žongluje s míčem a je za to oceněn ovacemi publika a jejich smíchem.

Píšu pro svůj vnitřní klid, píšu pro svoje duševní uspokojení, psaní je můj únik od reality. Pomáhá mi přežít, pomáhá mi bejt „beat“, mám možnost psát a říkat si spisovatel, mám možnost se alespoň na chvíli oprostit a vrhnout se mezi tu hrstku vyvolených lidí, kterých si vážím, kteří psali a mělo to úspěch. A vrhnout se mezi daleko větší část lidí, kteří psali a nemělo to úspěch, ale psali pro svůj vnitřní klid a pro pocit, že to aspoň zkusili.

Když sem byl malej kluk, nevěděl sem o životě nic. Dnes sem malej kluk a sem na tom podobně, ale kdysi bych na otázku: „Co chceš jednou dělat, až budeš velkej?“ Tak bych odpověděl naivně a dětsky. Byl bych popelářem, kosmonautem.

Dnes o pár let déle odpovím ještě víc naivně, ale už míň dětsky. Můj sen je být spisovatel. Je to nejbáječnější povolání jaký je. Fascinuje mě ta úžasná volnost. Nikde se necítím tak volný, jako ve svých povídkách a básních. Ten prostor a touha žít příběhy. Občas mám touhu to vzdát a houpat se na lampě a napíšu o tom. Občas mám touhu bejt milej a napíšu pár sladkých slov. Občas mám touhu jen tak psát a toulat se v myšlenkách vlastního bytí, jako právě teď.

Nemá smysl hledat synagogy v ulicích, když na obzoru nebe hřmí Bůh, který vypadá jako vousaté dítě se sladkými ďolíčky na levé tváři. Nejsem věřící, ale občas mám pocit, že mluvím s Bohem. Občas mám pocit, že mě v tom se nechá pořádně vykoupat. A občas mám pocit, že je mi to jedno.

Teď tu tak sedím a nechávám kolovat v hlavě své myšlenky, hraje mi zde jazz, krásný, sladký jazz. Louie Armstrong tu zpívá o starém příteli, který se válí nahoře na nebi a který je jeho sluncem. A přeje si být s ním v rájí. (to paradise). Je to krásná písnička: That lucky old sun. Ta hudba bude hrát na mojí poslední cestě. Je to zvláštní, není mi ani 20 a už vím jaká mi bude hrát písnička na pohřbu. Svět je propleten absurditami. Dokonce si myslím, že svět je absurditami sužován. A ještě si myslím, že s tím nic neudělám.

Je to k zblití.

Kolikrát nevím co si počít. Pro spoustou lidí sem talismanem pohody. Ale uvnitř sebe brečím. Nedávám to znát, což je možná chyba. Nedávám to znát, protože věřím, že za to dostanu poukázku do ráje.

PARADISE

PARADISE

PARADISE

SAL

PARADISE

On the road.

Zase únik.

Potřeboval bych se dostat do ráje. Vkročit do něj pravou nohou a tím časem a prostorem si pomalu vykračovat. Užívat si každou chvíli v něm.

Kdysi sem věřil na pohádky, kdysi na Bukowskiho, kdysi na alkohol, kdysi na smrt, kdysi na lásku, ale není to chronologicky.

Dnes nevím na co věřím. Teda vím, ale spíš o tom jen sním. Přeji si napsat jednu nesmrtelnou báseň. Jednu která tu po mně zůstane. Proto se chci stát spisovatelem. Když bych byl popelář, byrokrat, letec. Nezbylo by po mně nic. Jako spisovatel mám šanci.

Vím, že nikdy nebude druhý Havran. NEVERMORE. Ale věřím, že někdy bude PARADISE. PARADISE co napíše jeden kluk, ať ta báseň bude o čemkoliv bude se jmenovat PARADISE. Třeba se nestane nesmrtelnou, zapadne do šedi běžné poezie, ale až někdy napíšu báseň a bude se jmenovat PARADISE, tak věřte, že to bude to nejlepší co já, jako chlapík kdy napíšu. Alespoň pro mě určitě…

Postihlo mě pomatení smyslů. Postihl mě úkaz, kterému se říká šílenství. Ale který mi pomáhá pochopit. Pochopit – BEAT…… sem totálně na dně, ale přesto vše sem přesvědčený o své vnitřní svobodě. A o tom, že zase tak zatracenej nejsem.

A na závěr… omluvu všem těm, kteří to četli. Četli jste popis myšlenek, které ve mně v ten daný okamžik, kdy sem to psal, kolovaly. Je mi vás líto.