Hlasitý Idolův vzdech

Slunce debilně svítilo skrz pootevřené okno na ležérně rozvalenou dvojici na smradlavé a špinavé posteli z rozložené pohovky. On se příšerně potil a měl solidní sušák v tlamě. Přejel hrubě své partnerce přes prsa, aby si dokázal, že se svou starou si vlastně může dělat co chce. Ona si to nechala líbil a usmála se nad představou, že to ráno si za prachy toho mouly koupila kurevsky drahý šperky. Začala dýchat pusou, aby nemusela dýchat ten puch, přitom odhalila svůj předkus a nevyčištěné zuby.

On se natáhl na noční stolek pro svá cigára. Jedno si zastrčil mezi rty. Jako vždycky filtr pořádně oslintal.

„Co budeme dělat večer, miláčku?“ zaprskala.

„Chtěl jsem jít s kamarády ven, ale mohli bychom si zajít třeba do divadla,“ odpověděl a odplivl hnusný zelený kemr na zem.

„Hm, opět do divadla? Ty mě rozmazluješ…“ Ona se rozkašlala jak ji v krku uvízl kus včerejší pizzy. Kus sýru svému partnerovi naplivala na břicho. On si pomyslel, jak je ta blbá kráva nechutná a setřel ze svého nepečovaného těla zbytky jídla a vložil si je do pusy, kde se to promíchalo ze zbytky žvýkacího tabáku ze včerejška. Pak to spolkl.

„To víš, protože tě miluju. Myslím, že v mém životě neexistuje nic, co bych potřeboval víc, než tebe. Jsi už jako krev, co mi teče v žilách, ať to zní jakkoli naivně…“ on s štiplavou bolestí vytáhl z nosu pěkně slizskýho holuba. Nevěděl co s ním, tak to utřel do mastných vlasů své partnerky. Ona si ničeho nevšimla.

„Já tě taky miluju… Ale mám strach to říkat takhle často… mám strach, aby se to třeba nezvrhlo v něco… každodenního, či aby se to nezneužilo. Mám strach, aby se to nestalo terčem přízemních, sprostých, bezúčelných hříček… mám strach, aby se to neznehodnotilo… aby se to neztratilo. Plakala bych, kdyby si z toho někdo dělal jen legraci… Nechci zůstat sama… neodcházej… Miluju tvé teplo…“ Ona se vysmrkala skrz prsty pod polštáře.

On si až teď uvědomil, že na něj ta ukecaná ženská mluví. Musí sakra rychle něco říct, než ta hysterka ztropí nějakou blbou scénu a celý den tak bude v prdeli.

„Neboj se, nikdy tě neopustím… navždy tě budu milovat. Budeme šťastní. Nám to určitě vydrží….“ Či takhle nějak to ten typas v telce kecal. Dyť je to fuk. Opět si silně potáhl z cigarety a nechal bez povšimnutí její sarkastický výraz.

„Hned jsem zpátky, broučku,“ zasyčela a vstala z postele. On se za ní díval a říkal si, že ta čůza má tlustou prdel jako valach. Měla by kurva zhubnout, nebo s ní už nebude moct do společnosti.

„Vždycky mě okouzlí tvé tělo… žádný z těch ubohých mazálku by ho nedokázal namalovat tak, jak ho teď vidím já… vrať se prosím tě co nejdřív…“ On se roztáhl po pomačkaném a špinavém prostěradle. Konečně troška ubohého pohodlí v tomhle brlohu, napadlo ho.

Ona zatím šla po koberci, který už dlouho nikdo nevysál. Zem byla plná drobného bordelu a pěkně hnusných fleků. Došla až k hlavním dveřím. Přitom pořádně cvičila houpavou chůzi a vlnění boků, aby byla ještě víc sexy a ještě větší kunda. Ne, že by teď nebyla…

Zahlédla dopis vyčnívající ze zrezivělé schránky. Ten šrot už se pomalu měnil v podivnou louži.. Sebrala dopis, byl z nemocnice. Ledabyle ho otevřela a tu slátaninu přečetla několika dechy, vracejíc se k těm některým divný slovům, kterým nerozuměla. Nakonec význam pochopila a ten špinavě bílý dospis s fleky od popela a kolečky od hrnku kamsi zahodila.

S nacvičeným oplzlým a vyzývavým úsměvem se vrátila do ložnice, která byla fakt strašná. Kdokoli by takovou místnost poslal do háje a nepoužil ji ani jako sklad radioaktivního odpadu. Vlastně to byl kdysi obývací pokoj, který se na noc měnil v jakousi nechutnou ložnici. Kvůli častému ukájení sexuálních půdu a pro lenost se už ani pohovka nevracela do minulého stavu.

Vrátila se tam. To tlustý neschopný prase se rozvalilo na celý posteli. Ten zmrd nejen, že už jí to ani pořádně neudělá, ale navíc zacpe celou postel, sráč!

„Už jsem tady… moc se mi stýskalo víš?“ No tak dělej, je tu zkurvená zima, domyslela si. On se trochu uskrovnil na posteli, ale přesto méně než by bylo zdvořilé.

„Víc místa ti neudělám, ještě by ses ode mě odtáhla. Tak pojď hezky za mnou…“ zakřičel na ni. Tak dělej kurva nebo mi umrznou koule. Divný pár se opět do sebe zaklesnil. Jeho z toho bolela záda, jí se zabodávaly jeho neohrabané ruce do boku.

„Jsem šťastná…“ vyprskla na něj.

„Já taky… jsem rád, že si tady se mnou,“ urval se na ni na oplátku. Ona se na nadzvedla na loktech, aby se mu podívala do těch prasečích očiček.

„Co kdyby bych nás oba zabila?“

„Cože? A proč? Myslíš jako něco ve stylu Romea a Julie? Romantika?“ Co to ta megera zase kecá za hovadiny?

„Správně… opustili by jsme tenhle ošklivý svět… a byly spolu někde v zemi mrtvých daleko za řekou Styx… spolu bez všech lidí…“

„Miluju tě ještě víc, když jsi takhle poetická… vždycky si při tom myslím, že jsme si opravdu souzení,“ co to sakra zase kecáš?

Ona zatím v duchu pláče. Nechce zemřít… nechce zemřít s ním a nechce ho zabít. Je ji to všechno strašně líto. Není to ten nejlepší muž, ani ona není ta nejlepší žena… ale život přece jen takhle špatně skončit nemůže… to přece nejde.

Ona zatím vztáhla ruka do jeho klína a on začal sunout svou ruku po jejím stehně výš  a výš…

Ona uvnitř plakala a on poprvé nebyl schopen pochopit své jednání. Cítil se nesvůj a něco se mu nezdálo.

A ona se snažila zapomenout na pozitivní nález viru H.I.V.