Touha

... časně z rána, v kapkách slaných ...
... po tváři kutálím se vstříc Tobě, ač v rukou držím věc,
již bych nikdy nechtěl použít ...

Hledal jsem, ale ještě před tím jsem se celý klepal radostí, radostí a očekáváním, že opět uvidím tvář, v níž zřím krásu bytí. Ale naděje se pomalu vytrácí, je jí míň a míň ... Poslouchal jsem cizí hlasy, slova, jimž jsem snad ani nechtěl uvěřit ... ... ale pak najednou zastínily hlas mého vlastního srdce a to počalo plakat. Slzy vyprávěly příběh o nenaplněné touze, o květině, jíž je třeba dolít vodu, přestože její listy smáčí déšť, o pramínku vlasů kdesi pod polštářem ... A tak jsem se stal na malou chvíli básníkem, vždycky jsem chtěl vědět, jaké to je. Netušil jsem, proč stesk se snoubí se slastí a proč chytáme se do pastí, jenž sami pod nohy klademe ... Snad kvůli rozumu? Ten už mi dávno utekl ... nebo spíše ... ... já ho nechal jít, bych jen na okamžik, na chviličku krátkou mohl snít. O lásce, věčném milování O tajemství nesplněných přání O zdárném splynutí dvou duší a O lidech, o těch, co prozatím jen tuší ... ... jak krásný může býti svět, když máme s kým jím uhánět.

---