Fragment bez názvu

(...)

Když se dítě ptá:
Kam chodí duše vykonávat svoji potřebu?
A ty odpovíš: Do srdce. A právě, to je ta tíha
Ale nezapomeneš poznamenat:
jen když se dobře tráví
Třeba když noc uzavírala krám srdce  
Moucha mi tehdy stále brala knihu
Ale matka, snad ze strachu, aby nevyzradila
nebo nesdílela se mnou, pro jistotu,
ubila jí kladivem dlaně – se slovy „mrcha“
A dítě jen heklo a pročetlo si slzy

 Dítě si hrálo s modelem továrny a otec při cigaretě
Směšně namítá, že se město dusí kouřem, a že oni dva
se stále milují i nad propastí udušených listů
noci, kdy se hvězda rozbíjí o okno
A opilec zlostí vyšlapuje její střepy
Řekne „Zas ta lůna“ a utíká blít mezi stromy
Ale les je sečtělý, stromy slušné
Podzim si upravuje barvu hlavy
Víš, že ti daleko, ale v náručí usíná dívka
Jsi podivuhodně klidný, že spí. Dítěti šepotem:
ona má v šupleti plejádu růží. To je také pohádka.
Ale dítě: my máme fantasii, neruš, jdu si je představit
elektrika doby - Představilo si větší trny než okvětí

 Až sníh udusí ulice a střechy
Začnou boty chrochtat po došlapu dětí
Toužil to říct, ale kufr jeho řeči běžel pro klíč
ani se nedostal do čekajícího zámku
Pak se s chirurgickou přesností otevřely oči
Ale mluvily jinými hlasivkami, které nebyly.
Šly, jako koleje drží za ruce trámy
A nakonec se v dálce seběhli ale nesetkali se
neboť zákony perspektivy jsou neúprosné -
Všude se říkalo „už jsou spolu“ „už jsou spolu“
Ale optický klam je v dáli vskutku nesetkával
Motýl si šel tehdy pro objetí do květu
Snad by tušil masožravost, ale láska sílila
Zatímco se nad ním stahovaly mlsné žíly
A dítě se ještě ptá: Zemřel motýlek?
Ale ty, raději povíš: ne, mazlili se
Snad, aby se objevila v jeho očích barevná stuha
Ale tušíš rostlinu, jak ho pomalu rozkládá

 Dítě jdi a já ti budu dopisovat kroky
Nechtěl jsem ti říci, že pero už nepíše…
Dítě se ptá co bylo a je
Vše bylo pouze zkouřené Černobylem
Mohu jmenovat: pouta, strach, já to nepoznal…
Ale mozaiky co se dostaly do domů byly zvláštní
Dítě se ptá, zda je králík.
Natolik jsi přesný, ale sídliště jsou pro lidi.
Dítě stojí za oknem a dělá, že sundává slunce
I tebe jednou zkazí jako zuby
Nevíš zda jsi od malin nebo od krve
Nakonec jsou vrah i rajče jedno, ale přesto
Hieronymus Bosch dokázal vraždit i harfou
Za okny vidíš, jak si lidé vytahují šipky z hrudi
Které jim vrhl den
a jak jim telefony prožírají ušní boltce
Dítě: potřebovalo bych prodloužit hodiny
Mé Pomyslné stromy musí nejprve vyrůst
Abych si mohlo pochutnat na zdánlivém jablku
Dítě: jsem u výběhu se Zubrem evropským
A matko, večer se plavím po moři
Budu při tom poslouchat Antona Brucknera
Neboť jeho žesť umí velmi lákavě prorážet slunce

 

(…)