Nemluvit, neříkat, nevyslovovat!

K čemu prolog, život ,který žijeme, mluví za nás ...

   Dnes večer je všechno naruby. Z kluků se stávají holky, z dívek děvky. Něco je prostě tabu. Nesmí se o tom mluvit, tak o tom nikde neříkejte!

 

   Ztrácejí se lidi, ztrácejí se věci, city a vzpomínky. Ztrácejí se přátelství, dokonce i nepřátelé. Ale je zbytečné o tom mluvit. Neboť se ztrácejí i slova jako jsou: přebytečný, pohřešovaný, chybějící, scházející, nepostradatelný, potřebný či nezbytný.

 

  Ztrácí se i víno v lahvi, u toho alespoň vím, kde skončilo. Na smetišti dějin, tam kde bych chtěl taky skončit. Odpad. Nikdy. O některých věcech se přestalo mluvit už dávno!

 

   Jsou tady! Všude mezi námi, kdo? Lidé co jsou šťastní! Nebo snad lidé, co si to pouze myslí? Nechejme je při tom - … na některé věci se prostě nemyslí.

 

   Jednou jsem takhle šel a došel jsem až na konec. Nebylo kam jít, cesta končila, byla to černá stránka, nepopsaný list. A tak jsem se vrátil. Nevěda kam jsem šel a proč? Nemrzelo mě to, ale cítil jsem obrovskou prázdnotu. Všude kolem mě. Prázdní lidé, prázdné fráze, prázdné duše vytržené z kalendáře!

 

   Neidealizuji si to tady. Není lehké žít a ještě k tomu přežít. Ne né, někdy je to pěkná dřina, všude jsou zavřené dveře, tuhle chybí klika, tady zase klíč a tak rychle pryč! Kudy, kam a proč? Mapa vysvětlí pojem, často však zkazí dojem … zelenáči.

 

   Měl jsem tu jednu dívku, celou dobu mi psala šipky po kterých jsem jako pejsek šel. Omrzelo jí to a poslední šipka vedla ze strmé skály … nikam. Ucukl jsem a rozbrečel jsem se, cítil jsem obrovskou zradu, ale neskočil jsem. Ani to po mně nikdo nechtěl.

 

   Už nevím jak se jmenovali, ale ve školce jsme vždycky dostávali takové malé prášky plus o něco větší, což byl vitamín C. Ty malý byly pěkně hnusný. Dostal jsem důležitou funkci rozdavače a tak jsem každému o velké přestávce rozdal po čtyřech hnusných drogách. A byl jsem nenáviděn, a byl jsem proklínán, a byl jsem každému jen pro smích a já byl na svou funkci hrdý. Byl jsem FUNKCIONÁŘ!

 

   V autě mi vždycky bylo blbě, jezdili jsme sem a tam a já to všude poblil – auto, pole, lesy, louky, silnice i prašné cesty. Na lidi už nevybylo! Do dneška mě to mrzí.

 

   Nenávidět je tak snadné, ale umět se porvat s proti letícím nábojem vystřeleným úhlavním nepřítelem, tak to je pánové a dámy … umění. V tom případě ze mě umělec nikdy nebude. Ale já to beru, všichni přece nemůžou brát tolik peněz, že - umělci? Poslední větu odvolávám, omlouvám se a slibuji, že to už nikdy neřeknu … není to přece pravda!

 

   Cítím se hodně unavený, psaní mě unavuje, jednotlivá písmenka se mi někam rozutíkala a já nemám chuť … nahnat je zpátky do řady. Ať si jdou rebelanti, ať si jdou! Však budou ještě prosit, na kolenou se plazit abych je na milost vzal a … použil!

 

    Ocucaný bonbón – to jsem já, s ním se plně ztotožním, přijmu ho v salónku – pozvu ho dál, na kávu a cukroví. Neodmítám žádnou chuť, barvičku či náplň. Ale prosím Vás nikdy, nikdy nás neházejte na chodník. Není nic horšího než ocucaný bonbón zašlapaný v chodníku času. Jemně nás zabalte do papírku a položte na anglický trávník … jedině tam dojdeme ke spáse duše i těla!

 

   Jedno děvče mi řeklo, že jsem D´artagnan, když jsme se pohádali, řeklo mi, že v dnešní době je D´artagnanem jenom debil. Pak dodala: „Dnes chlapče nebudem si hrát, nebudeme snít, ani sladce spát. Dnes chlapče chci se pouze milovat!“ Ale je těžké se milovat, když víte, že jste debil! A tak jsem jí kousnul do ucha a utekl jsem.

 

   Našel jsem si novej objekt, ale pouze jsem se díval. Nechtěl jsem se spálit a tak jsem nepřikládal a plamínek nám mezitím zhasnul. Mrcha, stejně si myslím, že ho zfoukla.

 

   Viděl jsem ten film snad tisíckrát, ale vždy mě něčím překvapí. Velmi nebezpečné známosti. A tak si říkám, kde ty velmi nebezpečné známosti hledat. A vůbec nic mě nenapadá, … vůbec nikde nebloudím, nerozhlížím se a netápu. Pouze konfrontuji, ale nezapomínám políbit ručku milé slečně komtese!

 

   Vím, že mě to rozežírá pěkně zevnitř. Kdybych měl k dispozici rentgen (což není takovej problém), hezky bych se prohlédl a vyřkl diagnózu. Takhle jsou to pouhé spekulace, dohady a hypotézy. Přesto všechno jsem přesvědčen, že tam jsou … pohybujou se sem a tam, hrajou kuželky a nasávaj – brouci, červi a straširybky, tak malé že by jste si je s hlavičkou špendlíku hravě popletli. Ale jsou mazaný, nebo spíš namazaný! Nikdo je ještě nikdy neobjevil a tak je jejich existence v neproniknutelné mlze uzamčená a čeká … a čeká … a čeká až jí někdo nakope zadek.

 

   A tiše zvonky zvoní, něco tu smrdí, pšššt … nemluvit, neříkat, nevyslovovat!  

 

---