Senioři k počítačům!

Celý život se považuji za vcelku inteligentní ženu. Je nasnadě, že mi tentýž život občas uštědří pochybnost. To aby se nevytratila pokora. Jako třeba právě teď: Projekt vydavatele POZITIVNÍCH NOVIN Pavla Loužeckého se mi – jak jinak – opravdu zalíbil. Vždyť je to báječné, pomoci našim blízkým, aby namísto soustavného hudrování, jak je ten život čím dál těžší, lidé čím dál tím nesnesitelnější a jak ty údy čím dál tím víc bolí, o neduzích a chorobách všeho duhu nemluvě / si představte, že moje maminka jde ve svém oblíbeném koníčku až tak daleko, že se mě tuhle ptala, jestli nemá náhodou i ten AIDS/, našli místo na světě, které jim otevře nekonečný prostor plný krásného čtení, koukání se na obrázky, sbírání nejrůznějších zajímavostí, a především možnost setkávání se s lidmi stejného ražení, vytváření nových přátelství a všemožných dalších vazeb. Člověk se tak ve chvíli, kdy už ho pronásledují myšlenky, že už má na kahánku a všechno bylo prožito, jakoby znovu narodí, omládne a začne žít nový život svojí zdatné zralé dospělosti, nikoli slabého a uvadajícího stáří. Jediné, co mi jaksi pořád nešlo do hlavy, byl styčný bod všech do projektu zainteresovaných stran – abych byla upřímná, šlo mi především o prospěch, který projekt přinese právě Pozitivním novinám. Čemu se divíte: Jsou mým domovem i pracovištěm zároveň a mně už se také věk důchodový plíživě zadírá pod kůži. Hledáte-li odpovědi, pak je určitě naleznete. Já také. Včera. Na autogramiádě čechošvýcarské spisovatelky Blanky Kubešové v pražském Paláci knih LUXOR, za milé přítomnosti herců Simony Stašové a Jana Kačera, jakož i celé řady bezvadných tvůrců novin, jsem se na to zkrátka /s uzarděním/ svého vydavatele zeptala. Že to říkám, je cílené: Tento svět, o kterém bych si nikdy v životě nemyslela, že jednou mohu být jeho součástí, mi přinesl INTERNET. A především právě POZITIVNÍ NOVINY. A tak už vím: Přivedu maminku k myšlence, že ji s sebou vezmu do velmi zajímavé, poučné i zábavné, elitní společnosti. Ona se bude cukat, že nemá co na sebe, že ji bolí nohy, přibylo vrásek a už jí to nesluší tak jako dřív. Také že musí ještě navařit na zítra a vyprat a večer vyžehlit a … a já ji jenom vezmu za ruku a usednu s ní ke svému počítači. Správně podotkl Jaroslav Hutka, že dnes „… jsou počítače „chytřejší“ a přitom snazší na ovládání, takže i člověk s nulovým vzděláním v tomto směru je schopen se v prostředí internetu velmi dobře a rychle orientovat". Zaručeně bude zanedlouho chtít mít tu bedýnku doma také. Nic snazšího: Vyhledám mezi partnery společnost, která nám v rámci této celostátní mediální kampaně poskytne pro moji maminku praktickou počítačovou sestavu i slevu – ruku na srdce – ani moje drahá penzistka, ani její dcera, ohnivá publicistka, nemá peněz nazbyt. Doma otevřeme krabici a mezi přiloženými tiskopisy se na nás bude smát zářivě zlatá slunečnice Jiřího Helleraz loga POZITIVNÍCH NOVIN, našeho prvního průvodce po světě internetu. A moje noviny budou mít v tu ránu o dalšího čtenáře /možná také autora – kdož to ví/ víc. Mám moře přátel, kamarádů a známých. Oni všichni mají svoje rodiče a prarodiče, které mohou jako já vzít za ruku … Přibude čtenářů našich novin, přibude doporučení směrem ke všem věkovým kategoriím, a to by v tom byl čert, aby se neobjevil někdo, kdo řekne: Hele, ty vaše noviny jsou vážně DOBRÉ /Karel Čapek: "NEJLEPŠÍ - toto slovo by se mělo definitivně ponechat obchodníkům a vládám, V každém krámě se prodává nejlepší zboží. Každá vláda dává najevo, že má nejlepší úmysly. Proč jim to nenechat! Nám stačí hledat dobré zboží a dobré úmysly. Ono ani toho prostě dobrého není na světě tak moc."/ Jsou natolik dobré, abychom je vydávali tiskem - pomohu. A máme prospěch. Odměnou za vynaložené úsilí. Jeden vedle druhého totiž děláme tu práci na vlastní náklady, ve svém čase, který se zdaleka nedá nazvat volným. Bohužel. Svojí matce ani otci už se s Pozitivkami nepochválím, nový život bohatější a pestřejší jim nedám – nejsou mezi námi. Prosím, nezmeškejte to aspoň vy.

---