Time for blood

„ …… nechť odpočívá v pokoji.“
To byla poslední slova toho muže s knihou v ruce.
Na první pohled vypadal, že soucítí s námi všemi, ale po větším zaměření na jeho výraz v obličeji bylo jasné, že takových pohřebů zažil už stovky a tenhle ho nijak zvlášť nevzrušuje.

Chápu ho.

Kdyby měl prožívat každé úmrtí, každého člověka, kterého tu pohřbí……

Jenže teď nejde o něj.
Jde o tebe.
Proč?
Sakra, proč jsem nepřišla dřív?!
Proč jsem zazvonila u tvých dveří až poté, co jsi ležela v kaluži krve?
Proč jen mně tehdy nenapadlo zůstat u tebe... zabránila bych té osudné minutě, kdy ses rozhodla sáhnout po noži či žiletce nebo co to bylo.
Vždyť si mi nedávno říkala, že jsi šťastná. Měla si Filipa. A já byla zaslepená láskou k Lukášovi, že jsem ani nepoznala, že nemluvíš pravdu.
Je to moje vina a nikdo mi to nevymluví.
Ten osudný večer, kdy jsem vešla do koupelny....
Mráz mi přejel po zádech... vlastně od tý doby mě furt mrazí.

Stříkance na zdech připomínající výzdobu domorodých jeskyň.

Podívala jsem se do zrcadla a viděla obrys své tváře, přes kterou stékaly pramínky krve a rozdvojovaly se jako rozvodí řeky.

Rukou jsem ho utřela a za zády uviděla tebe.

Ležela si ve vaně plné rudé kapaliny.

Na zápěstí desítky jizev, z nichž dvě byly staré maximálně dvacet minut….

 

Každou noc se probrouzím zpocená …… vidím tebe jak odcházíš.

Vznášíš se směrem k nebi.

Máš šťastný výraz a loučíš se se mnou.

Já k tobě natáhnu ruku a ty…… vykřikneš a zmizíš…..

 

„Lůcooooo neeeeeeeeeeee!!!!!!!“

Otevřu viděšeně oči a vedle mě leží Lukáš.

„Co se děje Míšo? Pořád ta noční můra?“

„Nemůžu se toho zbavit. Nemůžu uvěřit, že už jí nikdy neuvidim, neuslyšim“

Prosím obejmi mě a nepouštěj.

S tebou se cítím klidnější.

Dáváš mi pocit, že všechno bude OK, že i když tady nebude, zůstane v mých vzpomínkách.

Strašně ti děkuju, že už takovou dobu trpíš moje nálady.

Ale vydržíš to až dokonce?

Toho se bojím.

Proto mě nepouštěj, ať vím, že si tady se mnou

.

Počkej! Proč povoluješ?

„Co se děje Luky?“

Ne, neříkej to!

Prosím, že to není pravda!

Že se moje druhá noční můra nestala skutečností?!

Nenechávej mě samotnou!

Lukáši prosimtě!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

 

„Hele já už to nevydržim.“  …..Cože?

„Každou noc, pořád dokola tě musim utišovat.“ …… Vždyť nemusíš?!

„A navíc jsem nedávno potkal v baru jednu…….“ ……Stop!!!!!

„……super holku. “ …… Sakra proč tě nedokážu seřvat? Normálně bych to udělala. Nedokážu říct ani Vypadni!

Po několika zbytečných odůvodněních pomalu vstáváš. Máš v obličeji lítost a já si připadám jak malinké zrnko písku, které vítr zanesl na antarktidu.

Pouštíš mojí ruku.

Naposledy se za mnou otočíš.

Neodcházej!

Ne teď…………..

Lukáši………….

 

Nevim už ani kolikátýho je. Už asi ticíckrát mi zvonil telefon a teď zvoní zase. Nevim zda je den nebo noc. Nemám ponětí o čase a ani nevnímám hlad, který tak křečovitě svírá můj žaludek.

Crr…… ???

Crrr……… Kurva to mi chce těn někdo roztříštit hlavu?!

Crrrrrr!!!!!!!……Tady si někdo myslí, že i když to slyšim, tak vstanu otevřít?

„Míšo? Hej seš tam?“……… „Tady je Patrik, brácha Lucky.“ ……Bože, asi vopravdu budu muset vstát.

„ Už několik dní nikomu nebereš telefon, tak doufam, že si vpořádku.“

Vstát z tý postele pro mě v týhle chvíly bylo, jak posunout mrakodrap o metr na stranu.

Nemožné.

Pokusila jsem se aspoň vydat ze sebe cosi jako: „Už du, vydrž…“

Musela jsem se svalit na zem a až pak se pomocí nočního stolku postavit na nohy. S oporou nábytku a ostatního sortimentu, jsem se doškrábala ke dveřím a otevřela Patrikovi.

„Ahoj, co ty tady?“ Řekla jsem z posledních sil.

„Teda ty vypadáš, kdybych přišel o pár dní později, tak najdu jen kostru.“ ………No a?

„Prosimtě co blbneš?! Stačí že dávam dohormady sebe, podívej se do zrcadla.“ …… ?!

Na tý lesklý ploše se objevila tvář, kterou sem skoro nepoznala. Bílá kůže, propadlé oči, kolem nich černé kruhy a modré rty.

„Jsem v pohodě Paty, fakt.“

„Nevypadáš.“

„Jesus kdy si vůbec naposled jedla? Před pohřbem?“ ……… Nemám páru  a je mi to jedno.

„ Jak to tak vypadá asi se k tobě na chvíly přestěhuju. Nemůžu tě nechat v takovym stavu a navíc taky potřebuju s někym být.“ ……… Teče ti slza.

Připadám si tak prázdná že ani tu slzu už v sobě nenajdu.

 „ To bych byla rá………“

 

Tma se pomalu rozplývá a já ležím na posteli.

„Co se stalo?“

„Omdlela si.“

„Prosimtě na. Sněz aspoň tohle jabko nebo tě budu muset odvízt do nemocnice.“

„Nemám hlad.“

„To je sice možný, ale tvoje tělo si to nemyslí.“

„Neboj neotrávil sem ho, stejně už vypadáš jak zombie, takže by nemělo cenu tě dorážet.“ ……… J

Usmála jsem se. Sice jen trochu, ale přece.

„ No konečně začínáš trochu ožívat.“

„Co to tady voní?“

„ No našel jsem tady jen vajíčka, tak dělam omeletu. A ty si určitě dáš.“

„Že seš to ty……“

Musim uznat, že v životě mi něco z vajíček nechutnalo tak, jako teď. Cítila jsem jak mnou zase proudí krev a každým soustem jsem začala ožívat jako zalitá květina.

„Jo a to s Lukášem je mi líto.“ …. To mně taky.

„Byla to jen otázka času, do kdy to vydrží.“

„Ale kdyby tě fakt miloval, tak by tě nenechal zrovna v takový chvíly.“…… To je fakt.

„Myslim že tohle by udělal každej.“

„Já bych to holce, kterou miluju neudělal.“…… Kdybych tě neznala, řekla bych, že kecáš.

„Nejlepší by bylo, kdyby se nikdo do týhle situace už nedostal.“

 

„Hele Patriku, taky se ti zdál o Lucce sen?“

„ Každou noc. Pořád ten samej.“

„Mně se zdá, že se vznáší vzhůru. Šťastně se se mnou loučí a když k ní natáhnu ruku, tak………“

„ Zakřičí a zmizí?“

„jo!“

„No to snad není….“

„Asi je.“

„……pravda.“

„Ale to sme jediný dva, ptal jsem se už ostatních členů rodiny a přátel a nikomu se nic takovýho nezdálo.“

„Nejhorší je, že nevíme, co to znamená. Třeba nám tím chce Lucka něco sdělit?“

„No možná, že když budeme spát tady společně, tak se v tom snu objevíme oba.“

 

„Míšo, Patriku! Otevřete oči…..“

„Lucko? Chceme s tebou mluvit.“

„To nejde…“

„Lucko, počkej, neodcházej!!!“

„Musím, dokud vy dva nebudete………..“

„Co? Co nebudeme? Lůůůůco!!!“

 

Probudí mě světlo padající z oken, na kterých jsem zapoměla zatáhnout roletu.

Chvilku jsem zmatená, ale jakmile uvidim Patrika, spícího na druhém konci postele, všechno mi dojde.

„Patriku, vstávej….. hej!!!“

„Sakra Míšo, zdálo se ti to taky?“

„ Asi jo….. nevíš co tím chtěla říct?“

„Nemám ponětí…… Až budete šťastní, až budete mrtví, až budete…?“

„Počkáme si na další noc a uvidíme, jestli to bude pokračovat.“

„Možná. Mohl bych tě dneska někam pozvat? Třeba tím chtěla říct, ať se netrápíme, že nás nechce vidět nešťastný. Ať užíváme života.“

„No jo. Dlouho sem někde nebyla. Vlastně od její smrti jen tady doma.“

 

Vyšli jsme ven a já ucítila lehký závan vzduchu, který mě něžně hladil po tvářích. Paprsky slunce se odráželi od mých ramen a já se cítila jak znovuzrozená. Užívala jsem si ten čerstvý vzduch, který jsem nasávala do plic.

 

„Hmmmmmm ah, cítíš to?“

„Nic zvláštního?! To bude tim, žes dlouho nebyla na čerstvym vzduchu.“ …… Ne, tohle je něco jinýho. Tohle je osvěžující vůně. Tohle je……

„Lucka!!!“

„Cože?“

„Necítíš to? To je její parfém!“

„Takový parfém může mít spoustu lidí ne?“

„Ne, tenhle sem jí dělala já. Byl speciálně udělanej, nikdo jinej ho nemůže mít!!!“

Najednou zafoukal vítr a s ním se ozvalo tiché. „aaaaaaaaaa!!!“

„Tohle není vpořádku, něco se děje!“

„Napadlo tě někdy, že Lucčin kluk nebyl na pohřbu? Vlastně od její smrti se neukázal.“

„Třeba proto má důvod?“

„No právě, třeba tak trochu dopomoh k její smrti.“

„Míšo přestaň, třeba si tohle všechno jen namlouváme.“

„ A třeba Lucka chce, abychom vyřešili její smrt, nebyla to sebevražda.“

„No když myslíš, tak se můžeme podívat do jejího bytu, policie to ani neprohledávala.“

 

„No co sem říkala. Tady ve futrech je kousek nějaký látky. Na zemi otisk cizí boty.“

„Sakra, to měli ty poldové svátek bo co?“

„Oni ani neprováděli pitvu, nic co by potvrdilo tu sebevraždu.“

„Tohle musíme ohlásit.“

 

Je večer jako každý jiný. Obloha je jasná a třpytí se na ní tečkované útvary z hvězd, zvané souhvězdí. Přímo nad sebou vidím cosi, podobné Drakovi, i když jediný co bezpečně rozeznám je Velký a Malý vůz. Až do teďka nás provázel Lucčin citrusový parfém, ale najednou……… zničeho nic zmizel. Naprosto nečekaně, jakoby tady nikdy nebyl. Je to špatně nebo naopak správně? Je Lucka ráda, že jsme donutili policii aby znovu otevřela její případ?

 

Ubehlo pár týdnů a já i Patrik, jsme konečně vypadali jako žijící tvorové. Možná je to taky tím, že policie prověřila smrt Lucky. A konečně, někdo zvoní.

„Tady policie, vyřešili jsme případ Lucky Maierové.“

„Patriku, mazej sem okamžitě., případ je vyřešen!“

„Dobrý den pane, tak spusťte. Nebo nejdřív pojďte dál, nechcete čaj nebo kafe?“

„Ne děkuji. Takže……“

„Bylo dokázáno, že slečna Maierová byla skutečně zavražděna. A vrahem byl její přítel……“

„Filip, ten parchant.“

„Ano, Filip Nerudovský. Okamžitě jsme ho zarželi. Posedí si dost dlouho.“

Štěstím jsem ani neposlouchala rozhovor policajta a Patrika. Až když odcházel jsem ze sebe vydala „Naschledanou.“

Z toho tranzu mě probudilo až Patrikovo zajásání.

Vyskočila jsem z gauče a vrhla sem se na něj. Samou radostí z vyřešený Lucčiný smrti jsme spadli na zem a začali jsme smát  a zároveň brečet. Najednou se na mě hlubce podíval a pohladil mě po vlasech.

„Míšo, víš za tu dobu, co jsme spolu strávili, jsem se do tebe zamiloval.“ Já asi taky.

Pak přišlo to krásné spojení našich rtů. A já byla zase šťastná jako dřív. Bez Lukáše a s Luckou, která navždy bude v mých vzpomínkách.

 

„Míšo, Patriku!“

„Lucko. Konečně.“

„Díky že ste mi pomohli vyřesšit moji smrt.“

„Ty s nám v tom pomáhala, cítila jsem to.“

„Ano, byla jsem s váma, ale teď musím jít.“

„Počkej kam?“

„Tam kam všichni.“

„Buďte šťastní a netrapte se kvůli mně.“

„Měj se krásně Lucy, pa zlatíčko.“

„Pa ségra.“

„Sbohem oba dva.“

---