Páteře javorů

Páteře javorů

Dneska jsem se byl podívat zase do parku. Začal podzim, jeho kvítí nám nádherně rozkvetlo a provonívá chladný vzduch celého okolí. Lavičky se oblékly do posledních modelů podzimní jinovatky, klidně usínají a připravují se na zimní spánek, na nebe, na krásu… Ve vánku lehkém, avšak s poctivým štiplavým nádechem, jsem si poposedl, lavička jemně zaskřípala… Na zemi se povaluje nekonečné množství barevných skvrn, některé rudě září, jiné souzní s okrovým podzimním sluncem. Poslechl jsem si labutí píseň dne a v tu chvíli se začalo zlehounka smrákat, mé rozhodnutí nabylo nových nezlomných rozměrů. Šel jsem se ještě projít kolem potoka, kolem nahých velikánů ve stromořadí, kolem kostela, kolem laviček, na kterých jsme tolikrát…  

            Dneska jsou to dva roky, co jsi mi umřela. Dva roky. Už se to tady bez tebe nedá vydržet. Tohle je poslední dopis, který ti píšu, Lásko, ode dneška ti všechno povím sám, z očí do očí. Skáču za tebou…