POKLONA A PŘÁNÍ

  Tak náhle dějí se některé věci. Jako například příběh Franty. Narodil se, rostl, vyrostl, usmíval se, chápal. Chápal, proto se usmíval, smál, někdy i vysmíval. Z celého toho nekonečného moře lidí okolo jej zaujal jeden člověk. Jedna nemoc, jeden způsob. Přitom dokázal docela přirozeně napodobovat ty další. Neměl rád stresy, oblouková podloubí a beton. Neměl rád přetvářku svých přátel a honbu za penězi, možná proto už není mezi námi.

  Z celého toho moře lidí okolo jej zaujal jeden člověk. Jeden člověk natolik, že udělal to, co udělal. Byla to chyba? Soudkyně soudila tak, že ano. Svědci svědčili stejně. Ale co motivy? Ty veliké motivy, které v literatuře a výchově stavíme na obdiv. Jedna věc je sen o činu, který vyvolá reakci, nebo dokonce ducha spravedlnosti, a druhá věc je realita.

  Ona Frantova nej osoba byla závislá na drogách, přesto nemusela být ubodána. Bohužel. Mladá sladká krev tekoucí po těle. Smrt bez kosy, ale ne bez chladné odhodlanosti. Provokuje to ony pohádkové city, pocity nutnosti vykonat něco... Něco... Vášeň, vztek, zběsilost... Divokost... Kalamita...

  Spravedlnost, soud, svědci, přátelé, zrady, konec konců, krákorání havranů, sezení v lavici obžalovaných, jako ve škole, očekávání, zbabělost, všeho dost. Všeho dost pro každého.

  „Nenechám se,“ řekl si Franta. A utekl. Zranil jednoho právníka, dva policisty při výkonu služby, právníka rovněž při výkonu služby; utekl. Kdo uteče pryč od všeho, zůstane na útěku, dokud se vše nezmění. Život je krátký na to, aby člověk reagoval včas.

  Stačil si na útěku zatančit se všemi možnými situacemi. I s těmi zdánlivě nemožnými, možná proto už není mezi námi. Ani mezi vámi. Ale stačil si zatančit. A co vy? S kým se držíte v kole? Stojí za to?

          No tak se přeci usmějte!