Jak uzemnit brejlouna

Byli čtyři. Dva Romové, dva bílí, věkové rozmezí čtrnáct – patnáct.
    „Co je tady?“ zeptal se ten hubenější Rom, kterému začínal pod nosem rašit nevýrazný knírek.
    „Galerie,“ odpověděl mu hlídač. Nacházeli se v prostoru staré obranné bašty ještě z husitských dob, která bývala součástí vnějšího opevnění. Jak město rostlo, hradby ztratily na významu, a nakonec byly pohlceny přívalem modernější výstavby.
    „Chcete se podívat?“ vybídl je. Samozřejmě si uvědomoval, že vypadají nebezpečně, ale přece je nemůže nepustit jenom proto, že jsou černí, ne? Kromě toho sem stejně skoro nikdo nechodil, za dnešní den dokonce pouze jedna jediná návštěvnice, která se ještě znala s autorkou.
    „Kolik je vstup?“ ptal se znovu ten s knírkem.
    „Patnáct korun na jednoho,“ informoval ho a dodal: „Vy jste čtyři, takže to bude dohromady šedesát.“
    „Mám jenom padesát,“ prohlásil kníratý a na důkaz vytáhnul z kapsy ušmudlanou padesátikorunu.
    Hlídač se zamyslel: teď má možnost z toho vycouvat; vždycky si ale zakládal na vlastním otevřeném přístupu k příslušníkům romského etnika. Navíc dva z nich byli bílí; a všichni dohromady malí frackové. Co by mu mohli udělat?
    „Pohoda,“ řekl nakonec a snažil se, aby to vyznělo co nejpřátelštěji. Koneckonců nebyl zas o tolik starší než oni – teprve dvaadvacet. Otevřel šuplík, našel kulatou umělohmotnou krabičku z průhledného plastu, na jejímž dně se válela hrstka drobných, která tu sloužila coby náhražka kasy, a vložil do ní nabízenou bankovku. „Tady máš papír s názvama,“ řekl a podal mu na oplátku list A4 se jmény jednotlivých skulptur, zatavený v PVC.
    Kníratý ho podal tomu druhému Romovi, který měl na hlavě cosi jako nepříliš podařený melír a byl docela při těle. Okamžitě se ho zmocnil.
    „Jak názvy? Co to znamená?“ ptal se a nedůvěřivě si ho prohlížel.
    „U každé sochy máš číslo,“ vysvětloval hlídač. „Najdi si ho na papíře a můžeš se podívat, jak se jmenuje.“
    To je zaujalo. Začali obcházet místnost, prohlížet čísla a srovnávat je s názvy a cenami na papíře.
    Najednou ten větší běloch povídá: „Kde? Já nic nevidím.“ Jako by to byla hlídačova chyba.
    „U všech objektů jsou čísla,“ ujišťoval ho.
    „Ukaž mi je! Já je nevidím. Jak se jmenuje tohle?“ ptal se, ačkoliv bylo evidentní, že lže; čísla byla sice malá, ale jasně viditelná i na dálku.
    Hlídač nevěděl, co má dělat. Celý život byl šikanované dítě, kterému se všichni smáli a dělali naschvály. Začínal se cítit dost nervózně, nejradši by je byl vyhodil, jenže mu nebylo vlastně jasné, jak by se o to měl taktně pokusit; slušné vychování mu bránilo. Proto vstal od stolu, přešel k němu vzal do ruky papír, vyčistil si rukávem mikiny brejle, podíval se na něj a odpověděl: „Spirála.“
    „A tohle?“
    Zase se podíval na papír: „Vodopád.“
    „A tadydlecto?“
    „Stín,“ přečetl. „Máš to na tom papíru,“ snažil se mu vysvětlit, i když mu bylo jasné, že to moc dobře ví.
    „Jenže já to nevidím, chápeš to?!“
    „Mě to připadá velký do– “ snažil se hájit, když v tom se na něj náhle obořil zase ten tlusťoch:
    „Jak se jmenuješ?“
    „Proč tě to zajímá?“ opáčil mu. Vážně neznal jediný důvod, proč by se jim měl představovat.
    „Neser mě už!“ povídá najednou ten menší bílý, který zatím jen tak přecházel a nic neřekl. „Jak se jmenuješ?“
    „Co je ti po tom?“
    „Hele,“ řekl najednou o poznání mírněji. „Já se tě jenom slušně ptám, jak se jmenuješ. To mi to nemůžeš říct?“
    Hlídač zaváhal.Vlastně proč ne? „Petr,“ vypadlo z něj nakonec, ale to už se na něj zase obracel ten větší bílý:
    „Pocem! Jak se jmenuje tohle?“
    Podíval se na papír: „Prolínání. Máš to na ceduli.“
    „Ale já to nevidím! Chápeš to, brejloune?!“ popošel o kousek dál. „Pocem!“
    Přišel blíž k němu.
    Najednou mu těsně před obličejem prudce udeřil pravou pěstí do levé dlaně, až to mlasklo. „Řekni mi, jak se jmenuje tohle, a jestli tam nebude číslo, tak už ti vážně dám ránu!“
    „Spánek,“ odpověděl a prstem ukázal, kde je objektu číslo, naprosto zřetelně viditelné.
    „Petře, pocem!“ oslovil ho tentokrát zase ten s knírkem. „Ty tady jako normálně děláš?“
    „Ne, mám to jen jako brigádu, učím se tu na zkoušku.“
    „Ty ještě chodíš do školy?“
    „Ještě pořád,“ usmál se.
    „A nejsi už na to trochu starej?“
    Pokrčil rameny.
    „To jako chodíš na vysokou?“
    Přikývl.
    „A na co?“
    „Bohemistika,“ odpověděl.
    „Co to je?“
    „Něco jako čeština,“ pokusil se mu vysvětlit.
    Brali všechno do ruky.
    „Hele pocem,“ volal ho ten tlustý. „Kolik stojí tohle?“
    Hlídač mu vzal papír a podíval se: „Osm tisíc.“
    „Hele a už si tady někdo nějakej ten kámen koupil?“
    „To je sklo.“
    „Povídám, neser mě! Už si tady dneska někdo něco koupil?“
    „To já nevím. Předpokládám, že se zájemci domlouvají přímo s autorkou. Já tady jenom hlídám.“
    „Jasně, ale už si tady NĚKDO NĚCO koupil?“
    „Vždyť říkám, že nevím.“
    „A kolik stojí nejdražší?“
    „Šedesát tisíc.“
    „Hele já to pustím,“ prohlásil najednou ten větší bílý, vzal do ruky druhou nejdražší plastiku – vypadala jako malý průhledný most z modrého křišťálu – a zvedl ji vysoko nad hlavu.
    Hlídač toho měl tak akorát dost. Připadalo mu, že slušnosti učinil zadost, a že pokud je teď vyhodí, nemůže ho nikdo nařknout z xenofobie. Přistoupil k němu, vytrhl mu sochu z ruky, položil ji zase na místo a obořil se na něj: „Vypadni!“ Snažil se, aby to znělo dostatečně sebejistě, ačkoliv se tak rozhodně necítil. „Vypadni, ty zmrde!“
    „Říkám ti to potřetí a naposled,“ osopil se na něj ten tlustý. „Neser mě, nebo už vážně dostaneš pěstí!“
    „Vypadněte! Když se tady neumíte chovat, běžte pryč!“
    „Ale Petře, chápeš, že já tomu nerozumím?“ strčil do něj ten větší bílý. „Tak mi to ukaž! Jak se jmenuje tohle?“
    „Máš to na papíru.“
    „Ty, slyšíš mě vůbec? Já tomu nerozumím, tak mi to ukaž!“
    „Řekl jsem: běžte pryč! Tady nemáte co dělat!“
    „Ty mě nemáš co vyhazovat,“ strčil ho zase ten tlustý s melírem. Tentokrát už ven na ochoz. „To je rasizmus,“ pokračoval a strkal hlídače směrem k zábradlí.
    „Hele neblázněte,“ hájil se hlídač, „já vás přece nevyhazuju, protože jste černý, já vás vyhazuju protože děláte bordel a protože se neumíte – “najednou ucítil za zády prázdnotu. Ještě se zoufale pokusil zamávat rukama, ale už bylo pozdě. Padal jen kratičký okamžik.
    Lebka praskla, znělo to jako výstřel z pistole, a rozkvetla na kočičích hlavách pod úpatím věže jako nestvůrná sytě rudá chryzantéma. Krev ještě nějakou dobu stékala po jednotlivých kamenech k vyprahlé sluncem vysušené půdě. Pak se vsákla.


13. 9. 2006  ČESKÉ BUDĚJOVICE   

---