Klaunova zpověď

Klaunova zpověď

Když jsme na jaře přijížděli do malého horského městečka, netušil jsem, kolik bolesti mě zde v příštích týdnech čeká. Sotva jsme roztáhli šapitó kousek za městem, přiběhly první děti. My, cirkusáci už jsme na to zvyklí. Chtěl jsem si pro něco skočit do své maringotky, když mě zarazil hysterický výkřik. Otočil jsem se po hlase a uviděl nejkrásnější tvář na světě. Mladá dívka, mohlo jí být tak devatenáct, s hrůzou v očích zírala na malé dítě, které právě zmizelo za okrajem srázu. Bez rozmyšlení jsem se rozběhl ke srázu a dítě, které se zuby nehty drželo za kořeny mohutné borovice, vytáhl. Z vděčnosti mi vběhlo do náruče. Čekal jsem, že ho budu muset utěšovat, ale jakmile se otřepalo, vymanilo se z mého objetí a pospíchalo zpět ke svým kamarádům. Stočil jsem svůj pohled k dívce, jejíž výkřik mě prve tak polekal. Stála kousek ode mě, zírala na okraj srázu a třásla se. Když jsem k ní přišel, z vděčnosti se mi vrhla do náručí. Objal jsem ji a snažil se utěšit to něžné stvoření. Z přerývaných slov jsem pochopil, že nepozorné dítě, byl její bratr. Když se trochu vzpamatovala, začala mi děkovat, a pak mě najednou políbila na tvář, začervenala se nad vlastní opovážlivostí a utekla.

Večer jsem nemohl usnout. Pokaždé ,když jsem na ni pomyslel a vybavil si její tvář, proběhla mnou vlna vzrušení. Každým dnem jsem čekal, kdy se objeví na cirkusovém představení, ale ona stále nikde. S každým přibývajícím dnem jsem ztrácel naději. Přišla až přeposledního večera. Čekal jsem na ni před vchodem do šapitó. Když si mě všimla, celá zčervenala a popošla ke mně. Mé srdce zaplesalo, když jsem si uvědomil, že jsem jí taky sympatický. Mlčky jsme došli až ke kmenu mohutné borovice, kde se mi poprvé vrhla do náručí. Když jsem se jí chtěl zeptat na jméno, položila mi ukazováček na ústa a nastavila své rty k polibku. Neodolal jsem pokušení a přijal její výzvu. Konečně se začaly naplňovat mé sny. Dlouhou chvíli jsme si povídali a já měl pocit naprostého štěstí. Potom odešla. Tato noc byla nejdelší v mém životě. Až do rána mě trápila otázka, zda ji ještě uvidím.

Večer jsem se na své klaunovské číslo dokonale vystrojil. Kostkované kalhoty jsem si pečlivě přežehlil a můj klaunovský obličej neměl nejmenší chybičku. Nedočkavě jsem vběhl do manéže a v každém volném okamžiku jsem hledal v obecenstvu její tvář. Seděla přímo naproti mě a usmívala se. V tu chvíli jsem hrál jenom pro ni. Hned po posledním čísle jsem vyběhl před stan, abych na ni počkal. Měli jsme si toho ještě tolik co říct. Konečně vyšla. Chtěl jsem se k ní rozběhnout, když jsem si všiml mladíka, který ji vedl za ruku. Podívala se na mě jako by mě neznala a bez jakékoli známky sympatie odcházela pryč. V první chvíli jsem si namlouval, že je to jen její bratr. Chtěl jsem se za ní rozběhnout a připomenout jí včerejší večer, když se oba zastavili, on se k ní sklonil a ponořili se do hlubokého polibku. Stál jsem tam a pozoroval je. Slzy se mi draly do očí a hledaly si mezi líčidly klikatou cestičku. Srdce mi pukalo žalem. Nejprve jsem chtěl skočit ze srázu, ale potom mě popadl nepřekonatelný smutek a sotva jsem měl sílu na to, abych se doploužil do své maringotky. Po jedné bezesné noci přišla další a další a já jsem cítil, že život se mi sype pod rukama. Bylo čím dál těžší hrát si na veselého klauna, když mi do smíchu nebylo. A já se musel smát, i když mi po tvářích stékaly slzy.