Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETYPICKY NA ŽELEZNIČNÍM PŘEJEZDU
Autor
fungus2
Už zdálky jsem viděl, že signalizační zařízení na přejezdu červeně bliká. A tak jsem tedy dupl na pedál od brzd. Brzdná dráha mého vozu byla poněkud delší, než jsem očekával. A tak jsem náhle zjistil, že stojím na kolejích. Závory stále zůstávaly nahoře a vlak nikde nejel. Nenapadlo mne nic lepšího, než vystoupit a přiložit ucho na koleje. Ve stejnou chvíli o mne zakopl jakýsi muž, který se rozplácl na přejezdu.
„Zatraceně! Co to tady vyvadíte!?“ rozkřikl se.
„Já tady naslouchám, jestli přijede vlak.“
„Tady vlaky skoro vůbec nejezdí. Ty závory s tou signalizací jsou tady spíše jako dekorace.“
„Ale proč teda bliká?“
„Jen pro efekt.“
Muž odkráčel a já jsem rychle nasedl do auta. Závory byly stále nahoře, a tak bylo mou snahou jet dál. Jenže automobil nešel nastartovat, což mne vůbec nepřekvapilo. Tudíž jsem se rozhodl, že vůz odtlačím. A tak jsem se rukama zapřel o jeho předek. Zároveň se však začaly sklánět závory a náhle mi neunikla ta skutečnost, že mne závora praštila do hlavy.
Otřesený jsem poté seděl u závory a z nějakého důvodu jsem jí vzápětí opakovaně přelézal a podlézal. K mému překvapení se mi poté naskytl pohled na nápravu, která jela po kolejích. O chvíli později se objevila jedoucí ruční drezína s dvěma vyděšenými zaměstnanci drah. Bylo zřejmé, že onu nápravu se snaží dohnat.
Uběhlo několik minut a závory byly stále dole. To se mi vůbec nelíbilo, tak jsem se rozhodl závory ručně zvednout. K mému úžasu se však náhle obě závory zvedly, což bylo pro mne takové překvapení, že jsem se stále křečovitě závory držel. O něco později mi došlo, že visím na zvednuté závoře, načež k přejezdu přijel autobus s turisty. Možná, že mne považovali za nějakou místní atrakci, jelikož všichni vystoupili a začali mě fotografovat. Tak mou snahou bylo jim pózovat a mávat. Turisté pak spokojeně odjeli a mně najednou zazvonil mobilní telefon.
„Halo, kam jsem se to dovolal?“ ozval se z mobilu mně neznámý mužský hlas.
„Dovolal jste se na závoru,“ zněla moje odpověď.
„Co je to za vtip!?“ rozkřikl se volající.
„To není vtip. Já jsem opravdu na závoře.“
„A co tam na ní děláte?“
„Visím.“
„Tak slezte, ne.“
„To je dobrý nápad,“ řekl jsem a následovalo sjetí po závoře. Poté jsem ležel rozplácnutý pod ní a říkal jsem do mobilu nesmyslné věci. A ten, co mi volal, to nevydržel a zavěsil.
Když se mi vše srovnalo v hlavě, tak jsem nasedl do auta. Kupodivu jsem vůz nastartoval a zdárně přejel přejezd. Ale za ním opět autu náhle vysadil motor. A protože se silnice svažovala ke kolejím, tak jsem jen užasle sledoval, jak jedu zpátky na přejezd. A na něm se mi podařilo automobil konečně zastavit. Chvíli jsem tupě zíral na všechny strany, když tu náhle jsem uviděl před sebou kombajn. Ten dojel k přejezdu a jeho řidič se na mne užasle zadíval. Asi se mu moc nelíbilo, jak se připitoměle usmívám, protože vylezl z kabiny a rozkřikl se. Zároveň z opačné strany přijela kolona aut se svatebčany. Po troubení mnozí z vozidel vystoupili a též se rozkřičeli. Ve stejnou chvíli se rozezvučelo a rozblikalo signalizační zařízení, přičemž se závory sklopily. Nadávající hlouček kolem mého automobilu zpanikařil, i když jsem je ujišťoval, že hrozí nebezpečí jen od nápravy a ruční drezíny. A ta se skutečně opravdu objevila a opět se na ní nacházela dvojice zaměstnanců drah. A i je moje přítomnost na kolejích rozčílila. Vzápětí kde kdo na mne křičel a kopal do mého vozu. A tak jsem si také do některých kopnul. Záhy jsem byl překvapen, kolik lidí se na mne vrhlo. Pak se to však nějak zvrtlo a začali se lidé rvát i mezi sebou. S potrhaným oblečením a o pár modřin bohatší, jsem dovrávoral k ruční drezíně. Povedlo se mi jí uvést do pohybu, načež se za mnou rozeběhli rozkřičení lidé a trať zažila nezvyklou honičku.