Nadílka

Miliardy sněhových vloček zahalily město do svátečního oděvu. Na moment přestalo být tou špinavou stokou, jakou do nedávna bývalo.

Lidi však příval sněhhu poněkud zaskočil. Odvykli si od závějí, jezdili za nimi sice na hory,ale ve městě jejich návštěvu již dlouhá léta neměli. Není tedy divu, že pytel bělostných vloček sypoucích se z nebes vyřadil z provozu většinu lidské populace spolu s důmyslnou technikou. Město zatím mlčí, jen tiše mžiká a hbitě uhýbá před studenými vločkami.
Ještě včera lidé prosebně hleděli k oblakům a prosili o jedinou vločku, dnes se rozmrzele choulí do rádoby zimních bund a k nebi posílají vyčítavé pohledy.

Nahoře nad tím vším kroutí hlavou Ježíšek.Sedí na obláčku a sype na zem jeden pytel sněhu za druhým. Nerozumí ničemu. Vždyť přece lidem splnil vánoční přání... Chtěli sníh..., nebo žeby ne?
A tak Ježíšek sedí a smutkem neví kudy kam. Přemýšlí, jak by se lidem zavděčil, čím by jim konečně udělal radost. Sněhem ne, ...že by oblevou?

Náhle z dálky zazní smích jako pár sobích rolniček.Zvědavému Ježíškovi to nedá a ještě jednou se z obláčku nakloní a podívá se na bíle pomalované město. Uviděl tam děti. Šťastné, chichotající se, válející se ve sněhu, stavíc sněhuláky, koulující se navzájem, vděčné za každou vločku, která právě dorazila na zmrzlou zem. Rázem uviděl pošmourné město veseleji. Konečně už všemu rozuměl. Již věděl, komu má nadělovat. Jistě však ne věčně nespokojeným dospělým.

A tak proto nosí Ježíšek dárky jenom dětem