Jednoho krásného jitra

Čtrnáct tisíc mládenců stojí na stráni

nedočkavě jako jeden - směle ve voji.

Jejich duše stěží teď už zachrání

a v chřípí krve ničeho se nebojí.

Pak zjeví se hejtman, muž hrdý na hřebci;

v těžké zbroji mávne těžkým mečem řkouc:

Hrrr na ně, bijte je!

V krok šiku bubny zavíří a spustí i pěvci.

Dnes statečnějším ten, kdo víc krve proleje.

A z druhého úpatí již sjíždí nepřítel.

I jeho vůdce jede na statném vraníku.

Tu čtrnáct tisíc mládenců zaplaví roje střel,

jen pruh krvé lázně přetne je ve mžiku.

Však už jsou voje u sebe, muž proti muži zvedne zbraň.

Z té podívané zazebe, jak v smrti tanci lítá saň.

Čtrnáct tisíc mládenců již dávno nežije.

Zbyly jen malé bojůvky, teď každá za sebe

a krev země posáklé víc nikdo nesmyje.

A zbyl jen křik raněných, jež zoufá do nebe.