Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
S politováním konstatuji, že i já jsem nositelem onoho přívažku, který kolem člověka povlává jak roztrhané a zkrvavené prostěradlo, ptačího stínu s ostrými hroty: obyčejného lidského jména. Jmenuji se totiž Fritz, a již tato banální skutečnost (neboť to, že se někdo jmenuje František, Jan, Adéla či Jefim, je vskutku banální) mě uvádí do rozpaků, kamkoli přijdu. Polykám v této zemi trpký úděl psance, vyhnance ve vlastním domově, aniž bych kdy pochopil proč, za co, a jak je ještě dnes v našich končinách něco takového vůbec možné.
Mám-li být upřímný, ze svého dětství a dospívání si nepamatuji takřka vůbec nic, pouze mi hlavou tu a tam probleskne nejasný, mlhavý pocit, že to, co v určitém okamžiku zažívám, jsem spatřil již někdy dříve. Určitě se to ale odehrálo velice dávno a já si jen matně uvědomuji cosi jako výsledný pocit. Například každodenní ústrky a ponížení, které musím snášet trpělivě a častokrát dokonce s radostí (stanoví-li tak zákon, dekret či jiný právní předpis), mi jsou povědomé ze zasutých končin mého raného, dětského vnímání světa.
Dnes ráno - zvony kostela Sv. Bartoloměje zvaly na ranní bohoslužbu nezvykle dlouho - mě Martin Skřehotský, devítiletý syn místního radního, bodl do břicha malým reklamním nožíkem na ořezávání tužek. Už od rána jsem se cítil velmi sláb, takže jsem hrozící nebezpečí včas nepostřehl, zavrávoral jsem a sesunul se k zemi.
Zvedněte někdo to hovado, zaskřehotal Martin do průjezdu, který se hemžil spěchajícími lidmi. Nikdo se po něm ani neohlédl, natož aby se zastavil. Svíjel jsem se na zemi bolestí a přestálým šokem, když tu cítím, jak mi bokem projela palčivá bolest. Martin se o mě opřel kovovou špičkou okované boty. V ten moment mi vytanul na paměti tento obraz:
Je horký letní den, snad poledne. Procházím se po zelené louce, držím se za ruku s někým, komu nevidím do tváře. I postava nemá zřetelné obrysy, připadá mi spíš, že toho člověka vedle sebe pouze tuším, třebaže se jej dotýkám. Že by matka? Ať je to, kdo chce, procházíme se poklidně, s pocitem naprostého bezpečí, byť Slunce pálí velmi silně a v ústech mám vyprahlo. Z ničeho nic nastává zmatek - sluneční paprsky již nevnímám, soustřeďuji se na toho druhého - ano, vím teď najisto, že mě skutečně provázela moje matka. Najednou mě její ruka usilovně táhne pryč, k lesu, začíná prudký úprk do jeho chladivého objetí. Nevím proč a před čím utíkáme, ale nepřipadá mi to divné. A na tomto místě se obraz rozostřuje, v dohasínajícím světle ještě vidím vypouklé břicho matky, po jehož stěnách stéká krev, a pak ta rána do boku. Vybavuji si ještě, že rána, která mě zasáhla, vzešla z podivně semknuté směsice lidí, jedno tělo a mnoho hlav, z jejichž očí však srší tatáž výhrůžka: Vyčistit! Zabít! Odklidit!
Vzpomínka se mihla rychlostí blesku, určitě netrvala déle než vteřinu, dvě. Zdvihnu hlavu a vidím, že Martin teď stojí opodál a naslouchá svému otci. Slyším jen útržky vět:
... nesmíme jim to ulehčovat ... aby nepřátelé pochopili, že jim to neprojde tak ... musíme postupně ... ne násilím ... ještě přece neodčinil ... dluh, tak proč hned?... Mentorský hlas pana Antonína Skřehotského ustal a on svá prasečí očka zamířil přímo na mě.
Velevážený pane Fritzi, zajisté si uvědomujete, že toto vše je, prosím, nutné k lepšímu pochopení historie, začal přehnaně zdvořilým tónem, kterým se vysmíval všem národnostně retardovaným lidem, o jejichž blaho se v městské radě staral především on. Poníženě vám chci oznámit, že ranní služba číslo jedna, totiž ... ehm ... čištění bot a svrchního oděvu mého syna se výjimečně přerušuje již nyní a do začátku služby číslo dvě máte volno. -- Tedy celou čtvrthodinu! dodal po významné pauze se vztyčeným ukazovákem. Tak jsme k vám shovívaví, i přes to všechno, co jste nám, vy zlosyni a zkurvysynové, učinili! zakončil svůj projev nečekaně ostrými slovy, udělal čelem vzad a zamířil z dvorku do ulice. Martin s napěchovanou školní aktovkou na zádech šel pomalu, důstojně až skoro obřadně, těsně za ním.
Zapomněl's mi připomenout, co znamená služba číslo dvě, ty dobytku! pronesl jsem polohlasem, když oba zmizeli v ruchu města. Reflexivně jsem se začal polekaně rozhlížet kolem sebe, jako bych to vůbec nebyl já, kdo promluvil.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Písmák