Matka zpívá

Ponechme stranou to, že jako matka, která v tomto postmoderním světě porodila, odkojila a vychovala dva syny a samorostlé filozofy, máme na člověčenství náhled diametrálně odlišný od náhledu kteréhokoli sebesamorostlejšího filozofa, který již z podstaty svého člověčenství žádné syny a samorostlé filozofy porodit, odkojit a vychovat nemohl. To je nyní vedlejší, neboť naším úkolem je spáchat dostatečně hutný a výživný text, který by pokryl maximálně 4-6 stran počítačopisu a zároveň uspokojil náročného arbitra filozoforum. Nuže, ruče do práce.

Rozumovat nad Heidegerem v dnešní době musí se nutně mnohým jevit jako příslovečné nošení sov do Atén, zvláště uvědomíme-li si, že tato doba je Heidegerem a jeho odkazem doslova prosycena, jako ostatně kterákoli jiná doba dávno po něm i před ním. To je totiž pro Heidegera a jeho bytování v realitě příznačné, neřku-li typické. Daleko podstatnějším jeví se nám však problém, na který hned v úvodu studia jeho textů a textů o Heidegerovi narazíme. Totiž ten, že daleko nejlepší by bylo rozebírat tyto texty bez jejich znalosti, tedy dospět k Heidegerovi přes totální minutí se s jeho učením a se vším, co bylo kdy o jeho učení napsáno. Vždyť smyslem a cílem snažení každého velkého filozofa, gurua, či učitele národů mělo by být dokonalé odpoutání jeho žáků od předávané nauky tak, aby sami mohli kráčet vlastní, zcela jedinečnou cestou, plně a do posledního písmene odpovídající jejich vlastnímu bytí na této planetě, v této dimenzi, v tomto vesmíru.

Splnit takový úkol je ovšem pro každého studenta a poctivě hledajícího o to náročnější, oč pevněji se zaplétá do sítě utkané z proslovů, přednášek, textů a děl toho kterého učitele, gurua a filozofa, což je patrné na první pohled už jen při letmém přehlédnutí množství klopotných následovníků a epigonů každého vzývaného velikána ducha. Jediným uspokojivým řešením, které by odstranilo všechny tyto těžkosti jeví se nám na první pohled radikální, leč v intencích Heidegerova díla zcela pochopitelné, nechceme-li říci přímo nutné zlo, jež se ovšem vzápětí může prokázat jako veliké dobrodiní: totiž možnost veškeré Heidegerovy texty a texty o něm a jeho díle zcela a důsledně pominout a tvářit se, jako by nikdy neexistovaly. Jen tak je možné odkaz velkého filozofa uchopit a docenit beze zbytku, aniž bychom se museli bát, že při zevrubném probírání se jeho odkazem cokoli spadne pod stůl a podlehne zaslouženému tlení.

Najít v sobě odvahu k takovému kroku je ovšem těžké  a možná bychom ani my nebyli byli uspěli, nebýt náhodného setkání (věřte na náhody, že?) na jednom maturitním srazu, kde jsme slyšeli bývalého spolužáka vyprávět následující historku, kterou jsme kvůli úplnosti a vědecké poctivosti nuceni odcitovat v plné délce a plném znění včetně nadpisu:

Starý fór, vyprávěný jen trochu jinak:

Loď se potopila a stavební ing. doplaval na pustý ostrov. Čekal na záchranu a živil se rybolovem. Jednou chytil na udici zlatou rybku. „Vyndej mi háček ž huby, muším ti něco důležitýho žíct!“ povídá ta rybka. Ing. nezaváhal a dobře udělal. Rybka křikla: „Jestli seš vopravdu stavební ing., jak se povidá, tak mě teď hodíš zpátky do moře a já ti za odměnu splním tři přání!!!“

            „Tak dobře,“ souhlasil stavební ing. a hodil rybu do moře. Ryba se vynořila nad hladinu a zeptala se: „Jaké je tvoje první přání?“ Ing. se zasnil. „Co takhle míchačku betonu?“vyhrkl po chvíli. Ryba kývla a zmizela ve vlnách. Ing. překvapeně zíral na míchačku plnou betonu a potom zavolal: „Hej, rybo, chci dvě, tři, ne sto, tisíc... sto tisíc míchaček betonu! Hned teď!

            „Jak si přeješ,“ odfrkla ryba mezi vlnami. Ostrov byl plný míchaček a betonu. Ing. si protřel oči a zachraptěl: „Rybo, hele, rybo, tady to moře všude kolem..., chci, aby bylo z betonu. Slyšíš? Samej beton!“

            „Tak jo,“ houkla odněkud ryba, mrskla ploutví a zmizela v moři betonu. MOŘE BETONU!!!!!!!!!! Ing. se rozplakal. Pak lezl po betonu, šahal na něj a zkoušel si ho cpát do kapes. Plakal samým štěstím a mezi vzlyky žadonil: „Rybo, rybko, ukaž se, no tak, rybo!“ Ryba se vysoukala z moře. Zlaté šupiny měla odřené. „Rybo,“ škytal ing., „rybičko moje zlatá, splň mi ještě jedno, poslední přání...“

            „Přijde na to, co si zase přeješ,“ zasípala ryba. Ing. nabral dech a sykl: „Ještě aspoň lžíci betonu. (podle Marie Radvanové-Erbekové a Harryho Radimského)

Tolik historka, dle našeho mínění dostatečně výstižná a zcela ospravedlňující námi zvolený postup mimoběžného rozboru. Nyní ovšem, jelikož nehodláme nadále házeti perly toliko sviním, přejděme přímo in medias res neboli k jádru pudla a tím je deklarovaný Heidegerův vztah k člověčenství. Odhlédneme-li od toho, že Heideger, jsa sám zajisté člověkem, řešil v této otázce také a především vztah k sobě samému, daný již okolnostmi jeho početí, jak přesvědčivě dokládá Robert Pollack ve své knize Chybějící okamžik (Mladá fronta, edice Kolumbus, 2003), jejíž četbě jsme se z pochopitelných důvodů na hony vyhnuli, můžeme si bez rozpaků rovnou a za Heidegera položit otázku po obsahu pojmu člověčenství jako takového a sami si na ni také po právu a v rámci nejnovějších sto let starých objevů, jež Heideger ve svém díle zajisté zpětně předjímal, také bez rozpaků odpovědět. Ostatně, námi zvolená pomocná metoda „jedna paní povídala“ je v kontextu této nesporně objevné knihy žáka spoluobjevitele struktury DNA Jamese Watsona stejně vědecká a objektivní, jako kterákoli jiná doposud uznávaná metoda vědecké práce. Kontexty dosazené „z doslechu“ jsou v našem případě stejně relevantní, jako námi vyvozované závěry.

Ptáme-li se tedy po obsahu pojmu člověčenství tak, jak by jej Heideger, kdyby byl býval mohl, zajisté nikdy nevymezil, jsa zatížen a zavalen přemírou jiné navýsost filozofické práce, ptáme se zároveň po obsahu pojmu bytí spojeného s pojmem bytost, neboť člověk je zajisté bytostí v pravém slova smyslu, obývající tento svět a bytující v něm do všech důsledků svého přebývání. Zároveň se však také ptáme po rozdílu, je-li jaký, mezi bytostí nadanou a obdařenou člověkovostí a bytostmi jinými, lidskému chápání se vymykajícími, jako jsou například stromy, hory, řeky či květiny.

Tážeme-li se po jejich bytostnosti, schopnostech a smyslu jejich přebývání v tomto námi dosud tak řídce zalidněném a přece již málem přelidněném světě (máme-li ovšem na mysli pouze tuto zajisté překrásnou bytost-planetu), musíme nutně dospět k závěru, že jsou buď stejně krystalicky čisté a průhledné jako v případě nás lidí, nebo naopak stejně nevysvětlitelné, neprůhledné a matoucí. Uvědomíme-li si při tom, že kteroukoli bytost lze podle poznatků subatomární fyziky rozdělit až na cosi popisovaného mnoha vědci jako čistý tanec energií, dospějeme nutně k závěru, že ve své podstatě se nijak nelišíme od zmiňovaných stromů, hor, řek i květin, ba dokonce od toho sebenepatrnějšího a oku neviditelného smítka zdánlivě neživé hmoty.

Tážeme-li se pak dále, kde jsme odděleni od stromů, řek a kamení, musíme konstatovat, že pocit oddělenosti je pouhopouhým klamem a mámením smyslů. Jasné to musí být každému, kdo někdy okusil jablko, plod stromu. Ale i kdyby tomu tak nebylo, stejně vdechuje kyslík, vyprodukovaný fotosyntézou některého z dřevnatých obyvatel naší planety, který dále pokračuje cestou z plicních sklípků do krevního oběhu, kde se stává nedílnou součástí jeho těla. Spolu s kyslíkem vdechuje i nepatrné prachové částice, divoce vířící v proudu nasávaného vzduchu a pokračující ve svém vířivém tanci společně s vodními parami, rozptýlenými ve vzduchu. To vše tedy tvoří součást našich bytostí, bez toho všeho nebyli bychom tím, čím se jevíme, ani tím, čím ve skutečnosti jsme – nedílnou součástí většího celku (markokosmu) obsahující rovněž částečky mikrokosmické, odlišující se od nás toliko tím, že podle nás nemají svobodnou vůli. Ale můžeme to tvrdit s určitostí? Dá se s jistotou prohlásit, že vše, co konáme, konáme ze své vlastní svobodné a ničím nepodmíněné vůle? A že naopak vůlí prachových částic není nechat se vdechnout, respektive že jsou námi vdechovány v rozporu se svou svobodnou vůlí? Co když právě na základě svobodného rozhodnutí staly se oněmi prachovými částečkami se všemi konsekvencemi z toho logicky vyplývajícími.

Můžeme s určitostí prohlásit, že tomu tak není? Či, že se tak nestalo z vůle vyšší, vesmírné moudrosti, jíž jsme i my podřízeni ve své zcela zjevné nepatrnosti ve srovnání s nedozírnými prostorami stvořeného vesmíru? Jedna paní povídala, že sami tvoříme sobě svůj vesmír. Ne-li přímo jeho kvantitu, pak zajisté jeho kvalitu, v tom smyslu, že přitahujeme právě to, co sami vyzařujeme. O tom, že přitažlivé síly jsou vzájemné, zajisté není mezi učenci sporu. Působí-li planeta přitažlivou silou na každého z nás, pak také my jednotlivě i jako celek poutáme planetu silami svázanými s celkovou hmotností lidské masy. Z toho logicky vyplývá následující – čím více lidí na této planetě, tím pevnější pouto mezi nimi a Zemí. Pevnost je tedy dána počtem, avšak kvalita tohoto pouta je opět zcela logicky dána vztahem lidí ke své mateřské planetě. Jaký byl Heidegerův vztah k naší mater nevíme a po pravdě nás to ani nezajímá, neboť to není předmětem této práce. Domníváme se však , že je načase položit si tuto vpravdě heidegerovskou otázku každý sám za sebe, právě teď a tady, dříve než zatížíme náš vzájemný vztah natolik, že se stane pro mnohé z nás nesnesitelným.

Domníváme se, že je pět minut po dvanácté a přesto vyzýváme tímto skromným příspěvkem každého, komu není osud heidegeriánského tázání se po smyslu lidského bytí lhostejný, aby se sám se sebou co nejpoctivěji nad touto otázkou zamyslel, dokud ještě je nad čím hloubat. Za pár let už by zde totiž nemusel být ani hloubající, ani žádný z předmětů jeho hloubání. Posouzení závažnosti této otázky ponecháváme pochopitelně na úvaze každého hloubajícího. Není v naší moci učinit více, než položit si stejnou otázku a setrvat u ní tak dlouho, dokud si nezjednáme jasno.

Odpověď, kterou sami za sebe nabízíme, je nasnadě. Náš vztah k naší planetě-matce se nebude příliš lišit od toho, jaký máme ke své matce fyzické. Je-li vyvážený a zdravý – zaplaťpámbu za ty dary a pojďme od tématu pryč. Cítíme-li však, že je zde jistá disbalance, měli bychom bez váhání začít pracovat na uzdravení svého vztahu s vlastní matkou. S tou, která nás před lety přivedla na tento hmotný, poutající svět. A ruku na srdce, pohlédneme-li kolem sebe jiným, než zaslepeným okem, nebude třeba se zas až tak vyptávat. Hrůzy a spoušť, kterou lidské ruce na této planetě páchají zcela předčí všechny sebeurputnější snahy o zachování zdání míru mezi námi a naší vlastní matkou.