dokonalý pocit

Jsou vánoce. Krásný čas. Nejkrásnější na tomto měsíci je ta vůně. Vánoce v dnešní době začínají už někdy v září, ale vánoce jako takové, začínají každý rok v jinou dobu. Někdy je to 23.11. někdy 23.12. Člověk citlivý, romantik, to pozná. Ví, že vánoce se přizpůsobují lidem ne lidi vánocům. Stejné je to se zimou. Prostě jednoho dne vyjdete ven, zhluboka se nadechnete a řeknete: je zima. Vánoce to je období, kdy přijdete promrzlý domů, zabalíte se do teplé deky a dáte si horký čaj a cítíte jakousi dokonalost momentu. To ale neznamená, že tento moment musíte prožívat celé vánoce, právě naopak. Stačí, když takový pocit prožijete třeba jen na zlomek vteřiny. Je to jakýsi pocit naplnění, který vás obklopí a říkáte si, teď je vše jedno. Teď je to dokonalé. Sice máte strašně moc problémů, starostí, máte někoho nemocného v rodině, ale na tuto vteřinu se z vás tyto pocity ztratí a přijde ten pocit dokonalosti. Za to člověk nemůže, ten pocit prostě přijde. A bu´dme za něj vděční. Alespoň jednou za rok je nám dopřán takový pocit. Pocit, kdy se neobviňujete za to, že to je sobecké takto uvažovat, takto to totiž vypadá během roku, že se člověk stále z něčeho obviňuje. Ne. O tom já teď nemluvím. Jde o pocit, který zažije každý člověk alespoň jednou za život, takže se z toho obviňovat nemusí. No a právě ten večer jsem šel na malou vánoční procházku. Bylo krásně. Sněžilo. Všude plno lidí. Všichni ve spěchu. Sedl jsem si na lavičku. Ruce jsem měl v kapsách, ale zima mi nebyla. Po chvíli jsem si všiml, že kousek ode mě sedí na zemi starý žebrák. Měl šedivý kabát, který byl víc než starý. Neměl v podstatě nic. Ruce ale v kapse neměl. Byla mu zima. Měl namodralé prsty a malíček měl už úplně fialový a nebylo pochyb, za pár dní je dole. Při pohledu na něj jsem neviděl žebráka. Viděl jsem převtělenou samotnou bídu. Hleny mu tekly z nosu ke rtům. Snažil se potahovat, ale bez úspěchu a tak sem tam si ret olízl. Když jsem se tak na něho díval, zaostřil jsem pohled na světlo za ním. Tím světlem bylo okno ve vysoké budově. V okně jsem zahlédl asi tři lidi, které byli v černém. Hned pod oknem byl nápis “pohřební služba“ V tom okně jsem viděl smrt. Ti lidé ztratili někoho blízkého teď o vánocích. Mezi těmi třemi lidmi byla žena, která plakala. Velmi plakala. Na prstě měla prsten. Možná byla vdaná. Možná to byl její muž, kdo zemřel. Možná to byl její syn nebo dcera. Možná bratr nebo sestra. Možná matka nebo otec. Hleny jí tekly z nosu ke rtům. Snažila se potahovat, ale bez úspěchu a tak sem tam si ret olízla. Příliš plakala než aby se starala o hlen, který jí tekl z nosu. Není divu, když někomu zemře nějaký blízký tak to poslední o co se bude starat bude tečící hlen z nosu.Hned u vchodu do pohřební služby byla autobusová zastávka. Stála u ní žena s dítětem v kočárku. Dítěti bylo asi 13 let. Nemělo ruce ani nohy. Očividně se tak narodilo. Bylo takové tiché a jeho pohled byl otupělý. Možná bylo postiženo ještě nějak mentálně, nevím ale v jeho pohledu jsem viděl samotu. Mělo na sobě silnou bundu a tlustou šálu. Čepici mělo samozřejmě taky. Byla taková zajímavá. Z dálky to vypadalo, že na ní má vyšité zelené jehličnaté stromky, potom jsem ale zaostřil a…nebyly to zelené jehličnaté stromky. Byly to zelení dinosauři. Asi bych svému dítěti nekoupil čepici s vyšitýma dinosaurama. Tu bych mu koupil možná na podzim, ale na zimu bych mu koupil čepici s vánočním motivem. Zelené jehličnaté stromky by nebyly šatné. Dítě bylo pobledlé a asi sledovalo vánoční trhy. Mělo pootevřenou pusu jako většina dětí, když něco sledují. Matka telefonovala a v tu chvíli si dítěte očividně nevšímala. Když se 13 let staráte o postižené dítě tak vás to omlouvá. Dokonce mi jedna starší, silně věřící paní tvrdila, že to znamená jistou spásu. Nebo mi říkala, že postižené děti mají zaručenou jistou spásu? Už nevím. Dítě mělo z té zimy červaný nos. Hleny mu tekly nosu ke rtům- Snažilo se potahovat, ale bez úspěchu a tak sem tam ret olízlo. Bída, smrt, samota. Prpmítal jsem si v hlavě. Pak jsem si uvědomil, že mi hleny tečou z nosu ke rtům. Snažil jsem se potahovat, ale bez úspěchu a tak jsem si ret ssem tam olízl. Po chvíli neúspěšného hledání kapesníku jsem si pomyslel: “To je smůla“. Tak jsem vstal. Šel domů. Vysmrkal se. Zalezl pod teplou deku a dal si horký čaj a vychutnával si dokonalý pocit.