Podzimní báseň

Podzimní báseň

Stojím zády k oknu, mám zavřené oči

a v ruce držím list stromu.

Má na sobě černé tečky a je rudo-žlutý.

Připomíná mi léto,

když jsem se dlouze dívala do slunce.

Nalepila jsem ho na zeď,

v níž se odrážely roky mého života.

Každý rok přibyl jeden.

Jako blázen jsem si nepřipadala nikdy,

je to přece totéž jako

když staří mládenci zvou mladé slečny

na sbírky všeho druhu,

z nichž tou nejotřepanější je sbírka motýlů.

I já zvu lidi na svou sbírku,

ne však ty hloupé,

kteří tráví dny svého života ničím…

Každý rok mě navštíví básník

se svou podzimní básní

a já sedím naproti zdi,

na níž pochmurně povlávají podzimní listy

přilepené kouskem žvýkačky.

Oči mám rozšířené vzrušením,

když naslouchám mužskému hlasu,

který se tak podobá hlasu muži mého života,

vyprávějící rýmy,

do nichž s lehkostí vklouzne kousek mého já.

Před pár lety mi zjistili rakovinu.

Lékaři - samozřejmě,

se slovy útěchy mě doprovázeli ven,

minulý rok však útěchy nebylo,

řekli, že prý na podzim.

Tiše jsem v to doufala…

Zazvoní zvonek.

Obrátím se ke dveřím. Je podzim.

Uvědomím si a jdu otevřít.

Stojí tam můj básník a pokynutím pošlu dál

svou podzimní báseň.

Znovu se mi oči rozšíří, hledím na zeď z níž

se začnou drolit listy,

téměř jako prach se snesou k zemi.

V hlavě mi zní

podzimní báseň a řeknu:

Je čas.

Podívám se do vyděšených očí básníka,

které se změní

v zelené oči mého manžela a stejně tak,

jako se k zemi listy snesly,

i já padám stále níž,

dokud nedopadnu na studenou zem

a na zdech vidím

slova a rýmy z podzimní básně…

změnily se,

jsou studené...