Nuda

Nuda

Nuda. Šílená nuda. Vopruz. Svinská nuda…těžko nějak vyjádřit atmosféru mého bytu. Ležel jsem už druhej den jen tak na odřené sedačce ze sedmdesátejch let , kterou jsem koupil v bazaru na rohu ulice. Tenkrát za ni chtěli pět set. A už tehdy byla notně rozvrzaná. Nicméně hodně pohodlná. Možná je to právě jeden z důvodů proč se na ní už druhej den válel. Kolem sebe jsem celkem úspěšně pořídil skládku. Papíry, pomačkaný noviny, časopisy, slupky od banánů…po stole se povalovaly ohryzky a sáček rozsypanejch buráků. Natáhl jsem ruku na stůl. Ukazováčkem a palcem jsem se je pokoušel cvrknout tak abych trefil poloprázdnou plechovku od piva. Trefil jsem se dvakrát. Dvakrát z asi padesáti možností. Zcela typická demonstrace mýho štěstí. Né že bych snad neměl štěstí, ale prostě se mi posledních pár dní dost nedařilo.

Otočil jsem se na bok a pozoroval oranžový pruhy zapadajícího slunce prořezávající vznášející se prach v místnosti skrz dřevěné žaluzie. Nuda. Nic se nedělo. Zdálo se, že snad ve stavu totální duševní otupělosti a demence zůstanu i další den…nádhera…

Vytáhnul jsem z pod polštáře pod hlavou tenisák. Chvíli jsem ho jen tak mačkal v ruce. Na některým místě už prosvítala guma. Pomalu jsem z míčku otrhával zbylou plsť a házel ji vedle sebe na koberec. Stejně budu muset uklízet…Tak ať mám aspoň co…

Hodil jsem s míčkem o protější stěnu a zase ho chytil. Zatím mě to bavilo. Pokračoval jsem s házením asi další hodinu a půl.

„ Bože…“.

Posadil jsem se a odhodil míček ke skříni. Musím něco dělat. Něco udělat…Ale co? Zavolat někomu? Prolistoval jsem všechna jména v telefonu. Ivana, Michal…všichni si jeli na dovolenou. Parchanti. To se dělá nechávat kamarády samotný ve městě?

Vrátil jsem se zpátky na pohovku. Poloha ležmo – ležící žehlící prkno. Nahmatal jsem ve skulině mezi matracemi další tenisák. Zatracenej pes…Naprosto nevychovatelnej. Asi jako já…

Hodil jsem tenisákem znovu proti stěně. Odrazil se a rozbil květináč s azalkou co stál na televizi.

„ Sakra…“

Ani sem se nehnul. To by mě mohlo…Založil jsem si ruce za hlavu. Sluneční paprsek na stěně se zase o kousek posunul.

Už bude skoro tma. Já se pořád válím jako měch. Zakručelo mi v žaludku. Hlad? Hlad! Výborně! Vítaná změna v týhle monotónosti.

Zvedl jsem se a šouravým krokem došel do kuchyně. Panoval v ní gigantický bordel.

Otevřel jsem ledničku. Prázdná. Jen půllitr prošlýho mlíka. No nic…musím do obchodu.

Kousek od mýho bytu stál jeden ze supermarketů. S rukama v kapsách jsem šel po ulici. Míjel jsem spěchající lidi. Spěchali domů k rodinám. Já neměl ke komu spěchat. Tak leda ke psovi. A toho už dva dny nikdo z baráku neviděl. Nejspíš zdrhnul z dvora.

Před supermarketem jsem nacpal žeton do jednýho z košíků a vydal se ke vchodu. Skleněný dveře se otevřely…

Projížděl jsem mezi regály. Polívky, omáčky, jogurty, rýže, chleba, zaručeně lepší prášek na praní než ten nejlepší…Nuda…

Naházel jsem bezmyšlenkovitě pár věcí do košíku a zamířil k pokladně.

Fronta. Nesnáším fronty. Milion lidí a za pokladnou jedna opožděná prodavačka. Brala věci z pásu po jedné a přejížděla s nimi přes čtečku čárovýho kódu.

„…deset rohlíčků…máslíčko…rajčátka…ahmm…pět kousků…ubrousky…“

Bylo to jako obvykle na odstřel. Pořád jsem se nudil…Žádná změna.

Sjel jsem očima na regál s cigárama. Najednou mi hlavou prolítla šílenej nápad. Vzpomínka na dětství. Jako kluci jsme chodili do jednoho krámu krást cigára. Jeden zaměstnal prodavače a druhej čorgnul krabičku. Pak následovalo šlukování za tělocvičnou.

Vybavil jsem si vzrušení když jsem jako kluk rychle cpal krabičku do kapsy u bundy. Nikdy nás nenačapali. Cítili jsme se jako králové…

Teď jsem stál u regálu. Plnej cigaret. Jako tenkrát. A znovu se ozvala ta dávno zapomenutá vlna vzrušení. Neváhal jsem. Hrábnul jsem do regálu a nenápadně si strčil krabičku cigaret do kapsy. Jako tenkrát. Užíval jsem si každou vteřinu toho pocitu. Vjemu…Vzrušení…to jsem potřeboval. Najednou mě někdo rafnul za rameno. Otočil jsem se.

„ Pane, pojďte prosím semnou…“ řekl chlap s výšivkou „security“ na bledě modré košili.

Vzrušení z čorky se začalo vytrácet. Střízlivěl jsem.

Jako by se mi všechna krev nahrnula do obličeje a hlavy. Zrudnul jsem jak rak. Hučelo mi v uších.

Všichni zákazníci na mě pohoršeně hleděli.

„ Že se nestydí…“ zašeptala jedna stará paní manželovi do ucha.

Po půl hodině jsem měl všechno za sebou. Tahle nuda mě stála pět set korun a veřejnou ostudu. Budu muset chodit nakupovat jinam. Nenávidím nudu…