Punk

Tisíce tísnících se těl. Pach potu. Zvláštní, přitažlivě živočišný pach potu. Stovky rukou vzpínající se k ocelové klenbě, která se ztrácí v šeru. Les rozpínajících se rukou. Každý prst jakoby se snažil dosáhnout na pomyslnou nebeskou klenbu. Dotknout se jí. Uletět. Nadechnout se.

Ano nadechnout se…Plíce toužily po vzduchu.Lidská těla se navzájem mačkala. Pohybovala se v dokonale synchronizovaném rytmu. Mysl jednotlivce se začala pomalu ztrácet. Ne mizet…slévat se s ostatními.

 Každý vnímal každého… a přesto nikoho.

 Červené a modré světlo reflektoru prozařovalo vrstvu umělého kouře. Spousty mísících se barev. Jako divoký cizokrajný tanec.

Pohledy všech se upíraly k plošině v nejvyšším místě sálu.

Zpěvák měl zavřené oči a svíral mikrofon v dlaních. Stál na samém okraji pódia. Jeho strážcům to na klidu nepřidávalo. Cítili se zvláštně. Cítili se nezúčastněně. Byli jediní kdo vnímali skutečnost a realitu. Její bezbřehou věčnost a pomíjivost. Stáli pod pódiem v černých uniformách s černou vázankou. Sluchátko vysílačky zastrčené do ucha.

S rukama za zády nezůčastněně pozorovali skrz skla tmavých brýlí dění před nimi. V tichosti. Bez jediného slova.Sami…

Zpěvák roztáhnul ruce a zaklonil hlavu. Po obličeji mu stékaly kapky potu. Tričko jím bylo nasáklé. Skrz zavřená víčka vnímal žár reflektorů.

Zpěvák zvrátil hlavu nazpátky a otevřel oči. Chytil znovu mikrofon oběma rukama. Nerezová tyčka stojanu se zaleskla. Chladila ho v dlaních…

Vnímal dav který se před ním vzdouval jako temné moře. Sem tam někdo držel nad hlavou zapalovač.

Z mysli mu přicházela na jazyk slova písně. Přestože ji už zpíval stokrát, přestože znal text z paměti, chutnalo každé slovo jinak. Nově. Silně. Zvláštně intenzivně a neopotřebovaně.

Chtěl všechno co cítil vykřičet do davu. Do tohoto města. Do celého světa…

Bál se okamžiku kdy všechno skončí a všichni odejdou. Bál se prázdnoty svého domu. Bál se osamělosti všech nocí. Strach ze sebe samotného.

Tělem mu projel nový záchvěv strachu. Ještě děsivější. Co když ti dole vlastně nerozumí. Co když jen přijímají slova bez jejich podstaty?

Znovu zavřel oči. Dýchal zhluboka. Zaposlouchal se do tónů čekajíc až přijde jeho okamžik. Čas zase promluvit.

Přestože křik davu a hlasitost hudby zahlcoval sluch a společně se slévala v masitý hukot, on neslyšel nic…On neslyšel…Byl obklopen životem….a přesto sám…

Lidé při každém zpěvákově novém, vyzpívaném slově propukali v jásot. Se zvláštním světlem v očích nadšeně opakovali slova vyřčená jeho ústy. Vztahovali k němu ruce. Pozorovali ho s téměř nábožnou hrůzou. Milovali ho…Byl pro ně bůh…Někdo hodně vysoko…a hodně daleko…Jeho život je určitě prozářený sluncem. Alespoň si to mysleli. Ne. Byli si jistí ,že tomu tak je. Musel žít život plný lásky a tepla. Má přece všechno. Každý ho obdivuje. Každý chce být ním.

Lidé pokud jsou nešťastní upírají všechny naděje k takovým jako on. On to přece dokázal. TO... Vymanit se… a zvítězit.

Jsou mu vděční. Dal jim pocit, že jsou součástí jeho rodiny. Rodiny těch , kteří ho obdivují.

Každý koncert. Každé setkání s ním znamenalo proměnu. Z „nich“ se stala jedna duše. Tak blízká jejich idolu…a přesto osamělá…