Půlnoc

Tak tohle je takový trochu horor

Otevřel jsem oči. Ležel jsem zmatený na mokré zemi v kaluži vlastního potu a krve. Všechno se vlnilo. Můj žaludek se bolestivě stahoval. Na jazyku se mi převalovala podivná slaná pachuť.

Pokusil jsem se vstát. Zarazila mě prudká bolest v pravém rameni. Před očima se mi zatmělo.

Krátký záblesk vzpomínky. Hlasy. Řev. Napůl lidský a napůl…něco jiného. Temná ulice a zvuk zvonu odbíjejícího půlnoc.

Kapky potu stékající po zátylku. Chrčivý dech a znovu ten výkřik…něco se hýbe ve tmě. Něco se blíží…

Ledový vítr snáší k zemi hnědé mrtvé listy. Je mi zima. Strašná zima. Nemůžu se hnout.

Ve spáncích tepe krev. Hukot v mých uších se stupňuje. Něco se mi rozlévá v žilách…

Je to jako mor. Černý inkoust který pomalu otravuje tělo i mysl.

V dálce se ozval výkřik. Přeběhl mi mráz po zádech. Snažím se zvednout hlavu a rozhlédnout se.

Znovu mě k zemi přibila ta strašlivá palčivá bolest.

Pohnul jsem rukou.Pod prsty mi klouzal písek. Byl teplý a suchý. Přitiskl jsem na něho dlaň. Chtěl jsem všechno teplo absorbovat. Vtáhnout do žil. Rozehřát srdce. Marně.

Čím víc jsem se snažil teplo uchopit a uchovat tím rychleji se ztrácelo. Ve mně…Ale já ho necítil.

…ta slaná pachuť…jazyk lepící se na patro.Touha napít se mě naplňovala. Přikazovala vstát a jít.Vedla mě…

Soustředil jsem všechny síly do jediné myšlenky.Dýchal jsem zhluboka.. Zapřel jsem se oběma rukama. Prsty nahmataly oporu na tvrdé omítce domu.

Těžkopádně jsem vstal.

Bolest která mě zbavovala zraku ustupovala. Třicet minut po půlnoci…zvláštní…noc byla podivuhodně průzračná. Čirá jako jezírko v lesích ve kterém jsem se koupával jako dítě.

Vnímal jsem každý obrys domů. Každou křivku větví stromů.

Měsíc mě pálil v očích. Proč je dnes tak jasný?

Zastavil jsem se na křižovatce. Byla prázdná. Tichá. Jen bílá barva pruhů na přechodu zářila do tmy.

Znovu jsem ucítil tu slanou, železitou pachuť v ústech.

Rozběhl jsem se abych co nejrychleji překonal ulici ozářenou měsícem. Nasál jsem nosem vzduch. Ucítil jsem závan tepla. Živočišného, lidského tepla.

Omámeně jsem se vydal za ním. Čím jsem byl blíž tím rychleji mi bilo srdce. Přidal jsem do kroku. Ta touha byla ale každým okamžikem silnější.

Rozběhl jsem se jako šílenec. Šaty mi zavazely v pohybu. Strhal jsem je ze sebe. Vnímal jsem chladný vzduch na své kůži.

Zakopl jsem o patník chodníku. Dopadl jsem na všechny čtyři. Běželo se mi lépe než po dvou…Byl jsem blízko…

Odrazil jsem se od chodníku a vyskočil na požární žebřík. Během dvou vteřin jsem byl na malém balkóně s otevřeným oknem.

Tichounce jsem se proplížil přes okno do pokoje. Ustrnul jsem. Ležela na posteli a spala. Přikrytá prostěradlem s rozprostřenými vlasy barvy slámy. Zastavil jsem se u okraje lůžka. Zavrtěla se a usmála.Mdlé světlo z ulice ozářilo její šíji. Nedokázal jsem se ovládnout a nahýbal jsem se blíž a blíž…

Moje rty se dotkly její kůže.Byl jsem ztracený. Probudil se ve mně zvířecí pud. Jemně jsem kousnul…

Konečně…cítil jsem tu slanou chuť…nemohl jsem přestat. Nebránila se…Neprobudila se…Jen tiše sténala…

Můj hlad byl nasycen. Pro dnešní noc…Poznal jsem prokletí které mě potkalo. Schoulený na střeše u komína jsem plakal. Zakřičel jsem…“ Ne!Nechci!“…bylo pozdě. Můj výkřik se změnil v žalostné zavití. Nebylo v něm nic lidského.

Zbyla mi jen jediná útěcha. A přesto děsivá. Že až budu štvát svou další oběť. Až ji budu rvát na kusy a hltat. Ona bude semnou…

---