Tom Bičan

Byla tma. Vždycky jsem si říkal, že potkat Toma v lese by asi nikdo nechtěl, ale dnes jsem měl smůlu. Tom si usmysll, že mě zabije. Začal jsem utíkat. Utíkal jsem a za mnou běželo Tom. Když už jsem nevěděl kudy dál, vylezl jsem na strom. Tom se jen zastavil a zíral do výšin. Sem na mě doufám nemůže. Snažil se vylézt za mnou, ale moc mu to nešlo. Zlámal všechny větvičky kolem kmene, ale pořád jsem byl v bezpečí...než ale začal třást stromem. Já se však nepuslil. Zkusil tedy les vypálit. Odhodil nedopalek, ale jehličí nechytlo.

"Sakra," řekl Tom. Teď už byl opravdu v koncích. Ve chvíli, kdy se nedíval jsem seskočil ze stromu rovnou na Toma. Tom to ani necítil. Snažil jsem se ho ubít pěstmi, ale on se mnou jen zatočil, že jsem odletěl. Honička pokračovala. Cestou jsem minul dvě lišky a tři zajíce. Tom cestou zašlápl dvě lišky a tři zajíce. Nikdy jsem se víc nebál. Bylo to, jako Vřískot, kdy obět nikdy nevyklouzne. Uvědomil jsem si, že nejsem modrooký blonďák a tak jsem to raději zabalil. Jenže to už za mnou Tom nestál. Buď už nemůže a nebo ho něco v lese zbaštilo. Něco velkého a chlupatého se žlutýma očima. Les za mnou vzplanul a z toho plamene vyvstal satan. Napadlo mě, že se možná paní profesorka Bilíková převtělila za Toma, jenže koště nikde. To mi na němčinářku nesedí.

Už je skoro tady,

už mě sakra dohání,

už je skoro tady,

už tu Tomem zavání.

Tohle byla nejhorčí můra mého života. Dodnes, když se probudím, vidím Toma Bičana, jak stojí zkrvavený nade mnou se srpem v ruce a chce mě oběsit na struně e.