Isabelle aneb. Johnovi a Šarlotě...

"Já tomu prostě věřím."

"Ale co je věřit? Věřit jsou činy!"

Vítejte do mého života...

     Byla jsem pouhou ozvěnou na dřevěné palandě v nevyhřívané chatě mezi horami. Byla jsem vyhaslá cigareta v jejich rukou. Byla jsem na dně. Mohl mě zachránit alkohol, dítě nebo Isabelle. Nastala možnost číslo tři. Isa mě objímala celou noc, plakala se mnou a hledala příčinu v sobě samé. Ano, ona byla příčinou toho, že jsem celou noc hystericky brečela. Kdyby tam tenkrát nebyla se mnou, pravděpodobně by místo slaných slz na zem stékala krev z mých rozdrásaných zápěstí.

Tak se to stalo, místo žiletky jsem si pod kůži zaryla Isabelle a naše stíny začaly splývat. Najednou jsem toužila dělat všechno jen pro ni. Jako bych z bolesti zrodila dítě. Byla jsem tak hrdá na každý krok, co udělala; jen jsem nevěděla, zda opravdu vedu já ji nebo naopak. Každopádně jsme šly spolu. Bouře se ustálila nebo jsem si na ni alespoň zvykla. Déšť už mi nevadil, měla jsem svou tajnou skrýš a připadalo mi nanejvýš příjemné sledovat temnou oblohu zpoza oken. Přála jsem si tak zůstat navždy. To byl můj jednoduchý, přímočarý a hlavně snadno proveditelný plán, za nímž mi ovšem unikaly touhy daleko podstatnější...

A nyní pro milovníky epiky:

   Ležela jsem za zavřenými dveřmi v pokoji ne nepodobnému těm, co bývají v dětských nápravných zařízeních, a čekala, až se uvolní sprcha. Jedna sprcha v domě plném puber'táků, které jsem téměř nenáviděla. Z různých důvodů, ale nejvíc asi kvůli té jendé větě.                                    

"A teď  všichni sborově: Virginie je p**a!"    

Sborový smích...                                                                                                                                                                                                                            

Otřáslo to základy mých jistot. Jednou z nich bylo, že tenhle školní výlet přežiji; další, že tuhle školu dostuduji a v neposlední řadě, že jsem morálně na výši. Sokrata zabila athénská demokracie, mě parta slepic. Teď už to vím, tenkrát jsem se stáhla a vytvořila novou bytost, která prostě ´žila´. Dýchala, spala a namlouvala si, že tak je to správně. Tahle umělá bariéra mi kupodivu neuvěřitelně pomohla. Pomohla mi Isabelle.                                                                                          

Objala mě  a rozplakala se. Další má jistota se mi hroutila v náručí a já nevěděla proč.                                                                                                 

"Co se děje? To já bych měla brečet," pokusila jsem se o ironický tón. Jen zavrtěla hlavou a tiskla se ke mně.                                                         

"No tak... můžeš mi to říct, musíš mi to říct."                                                                                                                                                                              "Nikdy nejsem tam, kde bych měla být."                                                                                                                                                                                       "To je úplná blbost."                                                                                                                                                                                                                            "Je to přesně rok, co umřel můj nejlepší kamarád."                                                                                                                                                               Začala jsem taky brečet, veškerá hrdost a odvaha mě opustily. Přitiskla jsem si ji ještě blíž, skoro jsem ji dusila.                                                    

 "Umřel a já u něj nebyla."                                                                                                                                                                                                                "Byla."

Když tenkrát Isabelle dostala zprávu, že zemřel, seděla jsem vedle ní a četla jí přes rameno. Chtěla jsem jí tehdy říct, že to bude dobré, chystala se jí utěšovat, až jí zvlhnou oči, ale Isabelle se jen hluboce nadechla, zamrkala a dál si psala poznámky do sešitu. Netušila, že to vím, a já stejně jako teď  nenašla sílu něco říct.

"Nebyla. On mě otřeboval a já s ním nebyla. A teď ... všechno je špatně."                                                                                                                          

"Teď jsi tady. Tam, kde máš být. Nevím, co bych dělala, kdybys tady nebyla." Věděla jsem to, až moc dobře...                                                              

 "Já taky ne."

Potom jsme za zvuků kytar ozývajících se z vedlejších místností propadly lítosti. Ležely jsme a držely se za ruce. Nespaly jsme, potřebovaly jsme cítit život v té druhé, protože v sobě už jsme žádný necítily. Odešel s přiznáním vlastní bezcennosti.                                                                             

  Po téhle noci jsem na Isabelle získala hlubší závislost, než jakou by mohl popsat jakýkoliv narkoman. Zamilovala jsem se do ní, ač mě přitahovala čistě psychicky. Spojila jsem naše duše. A když mi další den v autobuse na cestě z toho prokletého zájezdu položila hlavu do klína a do uší mi pustila Don´t Cry, plakala jsem znovu. Kvůli představě, že bych ji mohla někdy ztratit...