Paradox

Paradox

Ranní mlha objala úplně všechno i jeho. Konečně se po dlouhé době cítil fajn věděl, že to jednou bude muset udělat, ačkoliv netušil, že to bude tak brzy. Ale dokázal to, teď se postaví na vlastní nohy a začne nový život.

Usmál se. Neviděl před sebe, neviděl za sebe, ale nevadilo mu to.
Kráčel po starých kolejích.
Do vlasů se mu zamotala větvička.
Cítil božský klid přírody po ránu, který ho obestupoval a pronikal mu do duše.
Klid.
Ticho.
Mlha.
Podivná mlha, jež utlumila i ozvěnu jeho kroků.
Dole pod strání šuměla řeka.

Pískot píšťalky.
Ozvalo se zarachtání a motoráček se pomalinku rozjel.
Svítat ještě nezačalo, pani Průvodčí tedy zapnula světla.
Žlutavá záře zalila vnitřek vlaku, dnes jelo nezvykle mnoho lidí.
Okna se zamlžila během chvilky, bylo tam vedro.
Dusno.
Nedýchatelno.
Motor dělal nepříjemný rámus, a tak se všichni snažili navzájem se překřičet.
Nejsilnější hlasový projev měla paní sedící v rohu. Nelíbilo se jí, že takhle po ránu, když jezdí tolik lidí, vysílají jen jeden vagon.
A cesta utíkala dál ve žlutém osvětlení a chaotické změti hlasů.

Nadechl se z plných plic.
Studený vzduch ho trošku zaštípal, ale alespoň se probudil.
Posledních pár minut cesty ho zmáhal spánek.
Mlha stále nestoupala.
Viděl jen pár metrů kolejí před sebou a pár za sebou. Nic víc.
Byl spokojený.
Konečně začal žít svůj vlastní život, konečně ochutnal svobodu.
Zastavil se.
Každým kouskem svého já vnímal svět kolem sebe.
Svět plný možností.
Svět plný krásy.
Svět plný svobody a klidu.
Klid.
Všude kolem ho bylo cítit.
Šumění řeky.
Ranní zpěv ptáků.
A všeobjímající mlha.

Dědek uprostřed se začal hlasitě smát.
V vagonu panovala podivná nálada.
Někdo usínal.
Někdo zíral do mlhavé tmy za oknem.
Někdo si povídal a jiný se smál.
Vedro uvnitř svíralo a dusilo.
Nikdo však okno neotevřel.
Nikdo nenašel odvahu pustit do vnitř trochu té mlhy a zimy zvenčí.
A motor stále rámusil a žluté světlo obarvovalo tváře cestujících do mrtvolných odstínů.

Z dálky za sebou zaslechl jakýsi podivný hluk.
Otočil se.
Svítáni o něco postoupilo.
Najednou se před ním cosi vynořilo.
Mlha, stále se vznášející kolem, vše zkreslovala.
Rozmazaná žlutá světla.
Náraz.

Vlak zastavil.
Strojvedoucí pokynul Průvodčí, aby se šla podívat ven. Měl pocit, že něco sejmul.
Průvodčí otevřela dveře.
Ten chladivý klid vemku ji málem porazil.
Vylezla z vlaku a kousek poodešla.
Tam cosi zahlédla..
To cosi mělo lidské tvary.
Ležel vedle kolejí, v bezvědomí.
Ale dýchal.
Vůbec se jí nechtělo brát ho dovnitř, ale kdyby ho tady nechala, mohl by se vzbudit, a pak si stěžovat. Měla by z toho problémy.
Byla statná žena, věděla, že toho hubeného kluka zvládne do vlaku dotáhnout sama.
Posadila ho kousek ode dveří.
Cestující zvědavě natahovali hlavy.
Zavolala strojvedoucího.
Chvíli jen tak zíral na zhrouceného mladíka, a pak pokrčil rameny.
Průvodčí pochopila, co to znamená. Vnejbližší stanici kluka vysadí a tam už se o něj někdo postará.
V tu chvíli se chlapec z hluboka nadechl.
Hlava se mu sesunula ke straně.
Vydechl.
Z úst mu vytekl pramínek krve.
Znovu už se nenadechl.
Nikdy.
Strojvůdce si oddechl a odešel pryč.
Průvodčí vzala chlapcovo bezvládné tělo a vyhodila ho z vlaku.
Dveře se zavřely a přetopený motoráček vyrazil podzimním ránem dál.

Mlha už se zvedla.
Slunce krvavě osvětlovala šumící řeku.
Průvodčí ještě chvíli pozorovala venkovní svět.
Pak pokrčila rameny:
"Stejně neměl jízdenku."