Nenáležet

V minulosti odsuzovaná, opovrhovaná postava lidské společnosti. Osoba beze jména, bez domova,

která se potlouká bez cíle, nepodléhá kontrole a normám. Unikající. Vzbuzující strach a paniku.

Dříve marginální, dnes, v době postmoderní, alespoň částečně součástí každého z nás. Řeč je o tuláku.

Tulák je živ pohybem a změnou. Touží po ní. Křivolace harcuje od místa k místu, aniž by si předem vytyčil cíl,

neboť každé místo, které navštíví, představuje potenciální příležitost. A tu je nutno využít a uchopit.

Když je tato možnost vyčerpána, proč ještě zůstávat? Vždyť svět je plný lákadel a nadějí,

jež musí tulák teprve objevit. Musí přece pít z kalichu života plnými doušky! Neví, co ho čeká zítra.

A proto: Carpe diem!

Snad se obává zklamání, ztráty a bolesti. Snad právě proto  nechce zůstat na jednom místě. Zapustit kořeny.

Právě tato výsada (a je to opravdu výsada?) je typická pro množství lidí v současnosti – proč lidé žijí „na hromádce“,

nechtějí mít závazky? Proč nechtějí být zodpovědní za své činy? Tento způsob života zdá se mi poněkud jednoduchý.

Užírá nás strach. Bojíme se ublížení. Máme se proto stáhnout do ulity věčného putování vlastním vesmírem bez pevného cíle?

Možná touha po jistotě, která dnes bývá jen těžce naplněna, nás k tomu vede. Možná se bojíme někomu náležet.

Snad právě proto jsme stálými tuláky po hvězdách. Nezodpovězenou otázkou zatím zůstává: chce to někdo vůbec změnit?