Cesta nikam 1

Jen takový nápad.

1.

Byl jsem mladý a zrovna nastupoval na svou psychiatrickou praxi.Tehdy mi řekli,že pudu do jednoho malého města.Bude to prý dobrý začátek a dostanu tam několik nových zkušeností do života.

Tak jsem dostal nějaké prospekty a vydal se vlakem vstříc svému osudu.

Projížděl jsem spoustou měst a krajina se mi měnila před očima.Dny se střídaly s nocí a já si jen zapisoval do svého notýsku pocity,které mě provázely a nedaly mi spát.

My psychologové máme občas víc problémů,než naši pacienti,ale tak nějak nám naše činnost pomáhá zapomenout.A dneska sedím ve vlaku,čtu si knížku o životě a čekám na příjezd do nějakého nudného města,abych tam pozoroval osudy nudných lidí.Zdálo se mi to jako děsná ponorka,ale také jsem si pomyslel,že člověk si musí něčím projít,aby poznal sám sebe.

Zrovna jsem spal a přišel ke mně nějaký chlápek.

„Dobrý den,pane Bonesi,“řekl.

Pomyslel jsem si,jak mě může znát.

„Kde jsme se viděli,že znáte moje jméno?“

„Já znám spoustu věcí.Ale abych vám přiblížil situaci,tak vám to povím.Tímhle vlakem jezdí jen pořád ti samí lidé a slyšel jsem,že máte přijet.Jen jsem hádal.“

„A vy jste z Bolstonu?“

„Asi ano,mám tam svůj dům.Ale nepřišel jsem si povídat.Přišel jsem vás varovat.“

„A před čím?“

„To místo kam jedete,není pro vás.Vy nemáte na to,abyste sdílel osudy těch lidí.Nikdo na to nemá.Oni zažili už mnoho,než abyste je pochopil.Měl byste vystoupit a vrátit se.“

„To je,myslím,přehnané.“

„Varoval jsem vás,tedy hodně štěstí.“

Muž s bílým kloboukem a ve staromódním saku odešel.

2.

Po několika nekonečných dnech jsem vystoupil na nádraží a rozhlížel se po okolí.

Vypadalo to hezky a tak trochu ponuré,ale to se mi líbilo.Bylo to,jak jsem čekal.

Takové staré nádraží a všude pobíhali lidé,někteří se objímali se svými známými a zbytek jen těžce nesl svoje kufry.

Zahlédl jsem v dálce nějakou dívenku,která evidentně nemohla vytáhnout svůj kufr.

Přiběhl jsem k ní a nabídl se ku pomoci.Podívala se na mě a lekla se.

„Pane,kdo jste?“,pověděla s úžasem v tváři a lehce vykulenýma modrýma očima.

„Copak slečno,spatřila jste ducha?“

Nahodil jsem lehký úsměv na tváři

„Ne,to ne,ale málokdy se tu objeví někdo nový.A co tu vlastně chcete,v takovém zapadákově?.“

„Jsem nový cvokař.Jmenuji se Jim Bones.“

„Tedy Jime,myslím,že si neuvědomujete,co tu chcete.Podívejte,tihle lidé nemohou být šťastnější.Raději se vraťte.“

Napadla mě taková paranoidní myšlenka,že mě tu nevidí rádi.

Ale já ani netuším proč.

Pomohl jsem té slečně do taxíku a zeptal se,jestli bych ji mohl někam pozvat.

„Možná,uvidíme,“pověděla s lehkým zaškobrtnutím v koutcích.

Tak tedy jsem popošel o kousek dál po cestě a najednou blízko mě zastavilo takové stříbrné BMW a z něj vystoupil jeden starý chlápek.

„Dobrý den,vy jste pan Bones?“

„Ano,to jsem.“

„Tak si nasedněte.“

Neměl jsem tušení,kdo to je,ale tak stejně jsem to tu neznal.

Jenom mě zase napadalo,jak ví,kdo jsem.Připadá mi,jako by se v tom městě tak sto let nic nedělo.Nový člověk tu vyčnívá,jako lílie na spáleném poli.Skoro jsem se i těšil,jak to tu poznám.

„Pane Bonesi,jsem váš sluha.Budu vám tu ku pomoci,doufám,že vás nezklamu.Váš předchůdce byl spokojen.“

„A co se sním stalo?

„Bohužel to nikdo neví.Jednoho večera,šel na svou obvyklou procházku a už se nevrátil.

Lidé povídali,že se zabil,protože se už nějaký čas choval podivně.A u vás bude těžké,ba takřka nemožné,si získat takovou důvěru jako měl.Byl dobrý,snad nejlepší.A naše město potřebuje dobré lidi.“

„Tím chcete říct,že na to nemám?“

„Tím chci říct,že nikdo jiný na to nemá,ale tak můžete se pokusit.“

„Doufám,že se pletete.“

A potom jsme dojeli k takové vile,na níž se ukazovaly stíny stromů a ležela tak lehce bokem od hlavní části městečka.Nebyla velká ani malá.Však čekal jsem nějakou skromnou ordinaci s čekárnou a vším tím,co je ve 21. století normální.

Prostě to na mě působilo tak archaicky,jako bych se najednou ocitl o dvě století na zpět.

„Tak pane Bonesi,tohle je vaše nynější sídlo.“

„A proč je to taková vila,mě by stačilo něco malého.“

„U nás dáme na tradice a tento dům byl blázincem už od dob dávných.“

„Tak tedy mě proveďte.“

Komorný zajel do garáže a hned mi dal jeden z klíčů od budovy.

Vešli jsme do předsíně,kde se na mě tyčilo mohutné paroží,potom následovalo něco jako obývák.Byla tam televize a sedačka stylu let 30.Hned vedle bylo schodiště nahoru,kde byla ložnice,pokoj pro hosty a koupelna.

Potom šel komorný přes obývák do celkem hezké kuchyně,z níž vedly dveře do čekárny a ordinace.

Podivil jsem se nad tou nádherou.Ordinace byla posázená květinami,uprostřed byl velký stůl a vpravo knihovna se spoustou knížek.

Sedl jsem si do křesla a jen tak se díval z okna,kde byla hezká zahrada a takový malý altánek.

Za slunného počasí to musí být hotová dovolená.

2.

Další den jsem měl začít ordinovat.Bylo hezky a já se cítil až neobvykle fajn.Toho dne se začala čekárna plnit lidmi a ve chvilce dorazila i sestra.A k podivení to byla zrovna ta dívenka,kterou jsem potkal na nádraží.

„Ach,dobrý den,slečno.Minule jsem se zapomněl zeptat na jméno,mohu to napravit?“

„Ano,jmenuji se Karin.“

„Jim Bones,těší mě.“

„Nu doktore,myslím,že po tomhle dnu se vrátíte,jako ti ostatní.“

„Kdo ostatní?“

„Bylo tu od smrti pana Karlse asi pět nástupců,to vám neřekli?“

„Ne.“

Podivné město,podivní lidé.

První přišel starší muž,na pohled velice příjemný.Sedl si do křesla položil deštník a díval se na mě.Napadalo mě,proč ten deštník?

„Dobrý den,mé jméno je Jimi Bones.“

„Ach Jime,jsem rád,že tě vidím.Pamatuješ,jak jsme seděli v té hospodě na kraji vsi?“

„Ach,no nějak jsem zapomněl,co se tam dělo?“,namítnul jsem na nesmyslnou otázku.

„To si musíš pamatovat,byli jsme tam já,ty a Rony.Měl jsi tehdy takový ten šátek,co jsi nosíval.“

„A jak se vlastně jmenujete,pane?“

„No přece Frank.“

„Franku,teď jste jistě v důchodu.Co jste dělal za zaměstnání.“

„Ne ne,mýlíš se,já ještě pracuji.Jsem přece místní hrobník.“

„Aha a jak jste k tomuto přišel?“

„Máme to v rodině.Děda byl hrobník,otec a já taky.“

„Nu a máte děti?“

„No jasně,přece syna Brada.A ty se na to ještě ptáš.Když si vzpomenu na ty lumpárny,co jste dělali.“

„A co rodiče,ti už jsou asi po smrti.“

„No ano to máš pravdu,matka i otec zemřeli najednou.“

„To jste byl už dospělý?“

„Bylo mi 30.“

„A jak se teď cítíte?“

„Nikdy mi nebylo lépe.“

„Sestro,dejte mi ten notes,co mám v přihrádce.“

Popošel jsem zároveň k ní a zeptal se jí,zdali by ten muž neměl být na psychiatrii.

Podívala se na mě těma svýma očkama a jen podotknula,že to tu opravdu ještě neznám.

Toho dne jsem přišel na to,proč všichni ti doktoři odcházeli.Nedivil jsem se jim.

V tomhle městě je něco v hlubokém nepořádku.Ti lidé mají skoro všichni,co jsem poznal,sklony k silné paranoie.Je to podivné,tak trochu mě to děsilo,ale nesmím odejít

---