Protimluv

Protimluv:

 Chtěl svět jsem, kde se neválčí,
kde vše neovládá zloba,
kde spatříš tanec vestálčí,
z něhož padá sladká mdloba...

 Chtěl jsem cit, kde vědí oba,
oázou jsou si na poušti,
obraz citu drží skoba,
hloub do zdi co se zapouští.

 Cit mít, co lásku napouští,
nezrazovat, nebýt ladem,
tu poznat chtěl, co odpouští,
nebýt zmítán žízní, hladem...

 Netetelit se nad pokladem,
nemít ji jak vzácná býlí,
jež skoncují se zlým hadem,
dobrého by nehubily
plody bylin, které zbyly.
Toužil jsem jít za rytíře,
ač mne v kartách nepřebili,
ač jsem volný, hniji v díře.

 Bez ní trpím jako zvíře,
sám jsem jenom balast druhých.
Jsem jak želva bez krunýře,
ve stínu - i na výsluních.

 Suchý ve hlubokých tůních,
rozmoklý, kde slunce praží,
rozbředlý jsem v mrazech tuhých,
nevím, proč jsem vlastně v ráži...