Sladkosti úniků (3)

V dálce se ztráci jako zapraná nit z vytahaných tepláků cesta do nekonečna. Mého nekonečna. Pokaždé, když zavřu oči, usedám v červené Ferrari a letím. Ještě voní novotou. Vlastně jí voní stále. Černá kůže hladí moje stehna od mini ke kolenům. V žádném voze se mi tak snadno neřadilo. Také řídící kotouč mi sedne do ruky jako symbol harmonie vesmíru. Stromy, pole, lesy a hory kolem se zvolna mění v ocelově modré masívy skal. Celá obloha je ocelově modrá, až se nakonec obrysy kamene rozplynou v té modři, a už to ani není ocelová, ale bílá, bílá a ještě bělejší ... Mám ráda svoje cesty vzhůru. Od té doby, co znám Alžbětu, připadá mi nemožné smát se lidským snům. Připadá mi nemožné nemít své vlastní. Připadá mi nemožné nevěřit těm jejím. "Už zase padají." "Přirozeně. Je přece únor. Andílci za pecí paličkuji krajkované dečky." "Jaképak dečky? To padají zpátky na zem nevyslyšené sny." "Elizabeth, jak tohle víte?" "To vědí už malé děti." "Můj syn se nikdy nezmínil. Pro něho jsou to sněhové vločky. Odjakživa." "Ale kde. Přistoupil na vaši hru. Zeptala jste se ho někdy, co to padá z oblohy?" "Sám se ptal." "Aby zjistil, jestli si to pamatujete. A když viděl, že ne, nechal vás s vašimi vločkami." "A proč vůbec zůstaly nevyslyšené?" "Něco jim chybělo. Nejsou dokonalé." "Páni! Elisabeth, jak tohle můžete říct? Viděla jste někdy takovou sněhovou vločku zblízka? Dokonalá dokonalost v kruhu!" "No právě." "Co právě?" "A co s takovými andělé? Co s nimi mají dělat? Samy o sobě už jsou splněným snem." "Splněným?" "A ne snad?" "Ty moje jsou rozcuchané a ze všech stran trčí spousta zpřetrhaných nitek." "Správně." "Smějete se mi, Elisabeth?" "Vůbec ne. A neříkejte mi Elisabeth, Nemám to ráda." Jsou chvíle, kdy v jejích očích zahlédnu oheň. Malý plamen. Nakrátko. Vyšlehne a zmizí. Nezahřeje. Nepopálí. Zasvítí. Takový zvláštní blesk. Kde jsem ho už kdysi dávno viděla? Cizí paní mě vedla za ruku. A nebyla to paní. Ani nebyla cizí ... Sněhové závěje olizují rukávy. Už pár týdnů jsem ji neviděla. Snad mi pomáhá spřádat potrhané dečky. Kdo ví. Na zahradě vykvetl letos v létě trs ohnivých vlčích máků. Uprostřed zeleně hořely jako oči devítihlavé saně. Počítala jsem je. Čeká nás devět šťastných let, Alžběto. Miluji zelené louky plné bílých kopretin, modrých hlaviček chrp a kohoutků, ostře růžové hrachovinky. Podél cesty růstával dřív svatojánský chleba. A čekanky ... učekané. Alžběta čeká. Je trpělivá. Nešíří neklid a zlost. A není stále jenom schoulená. Když narovná záda a dovolí ňadrům spatřit svět, je to ještě pořád hezká ženská. Hlídá si svoje úsměvy. Ale když už se přece jenom usměje, její tvář se změní v bouřlivou jarní oblohu, ozářenou bleskem, omytou svěcenou vodou. Svěcenou, ano. Když padá voda z mračen, neprší. To nebe brečí. Vlastní vodu si Alžběta ostražitě hlídá. Když už je nejhůř, přisolí tu shora. "Dneska jsem tu naposledy." "Něco se stalo?" "To je ten důvod - nestalo se NIC." "Nikdy jsem vám nic neslibovala." "Chyba. Přicházela jsem si pro iluzi. Platila vás za ni. Pravdu znám i já sama." "To nemyslíte vážně?" "Myslím. Jako že je smrt směšná." "Alžběto ... Elisabeth ... sakra!" "Nic vám nevyčítám." "To mě má uklidnit?" "Nemusí. Dopsala jsem ten román." "Tenkrát jste to myslela vážně?" "Jak jinak?" "Smím doufat ...?" "V co?" "Chci číst váš rukopis. Poznat vás zevnitř." "Máte mě přečtenou." "???" "Máte mě NAPSANOU." Nikdy mi slovem neřekla, že ten román o sobě napíše svojí vlastní rukou.

---