Po příchodu z práce

Hmmmmmmm,

Cpu se do večera, mám v jeho dveřích přivřený malíček, maminko, kdo jsem…

Byl jsem asi už tolikrát a dneska ráno jsem četl v knize že mám nechat moje čakry vyjádřit,

kdo doopravdy jsem

Jsem zajatec písně The End ale mohu na chvíli opojením dýchat

Mám pozorovat to, co ze mě vypadne a ne naopak: hledat roli ve vnějším světě

Hledat obleček sociální role, v tom jsem byl vždycky špatný

A důsledkem toho frustrovaný, ale vždycky jsem zároveň věděl, že je to zároveň šance

Jenže to sakra nepíšu báseň, ale chci se zase ukonejšit, uhladit slovy k … chvilkovému

dobrému pocitu

Jenže ve skutečnosti

Jsem mrd

Jsem mrd

Jsem mrd,

který jednou říká: chci to a nehodlám poslouchat sténání svého těla, chci to!

Pak trpim, strááááááááááááášlivě trpim

Čim trpí moje chaotická mysl?

Chaosem

Čim trpí moje nespontánnosti plná mysl?

Jsou to zbytky masek, které si střídavě berou slovo…

To zní romanticky, ale není to pravda.

Pravda je, že je to chvíli tak a chvíli zase jinak.

Někdy dokonce tlačím na pilu upřímnosti…. Ale stejně…před kým jsem vlastně upřímný?

Před Martou? Těžko. A právě proto trpím.

Před ostatními vlastně ani nemám potřebu. Jsem rád, že sdílíme pouze části našich vnitřních světů.

Jsem tak strašlivě utahanej, že je situace možná nakloněná tomu, abych dokázal báseň vymezit negativně.

Negativně se pokoušeli vymezit i Boha.

Negativním vymezením básně myslím neschopnost vnitřní dynamiky, neschopnost v jednu

chvíli nahlížet celý svět mojí mysli…JE TO PROSTĚ NEDOSTATEK ENERGIE!

Píseň The End od The Doors skončila

Další píseň od The Doors začala

Tohle je ego?

Čím jsem to opojen?

Proč se mi obrací žaludek!

Nebo je to prostě fakt, že smutek je nejsilnější pocit!

Je smutek nejsilnější pocit, položil jsem otázku lidstvu ve své písni

Jen si křičte jako idea smradu v mé představě o kočičím hovnu

Je smutek nejsilnější pocit, zeptali se mé plíce mé tváře

Je smutek nejsilnější pocit?  

Kdybys znovu dostal příležitost hořet jako hvězda

Okamžitě bys po tý cestě skočil

Slast sebedestrukce

Proč se tyhle věci dějou ve vesmíru?

Kdy se poprvé stal člověk kometou?

Nikdo nemá právo mi doporučovat jaký mám být takovým tónem, tati!

Následovat to, co cítím, následovat to, co cítím

Kuře a la bažant

Chtěl bych cejtit ten pocit, který jsem cítil, když mi bylo šestnáct, byl jsem silnej jako bejk a

vožralej jako Dán a čakry se mi točily jako káči

měl by ze mě Dionýsos radost?

Neměl, protože jsem byl stuhlej, stuhlej, stuhlej jako prase, vevnitř jsem něco cejtil a

projevoval jsem z toho jedno procento….. pokud jsem nebyl vožralej

Včera jsem přemejšlel nad timhle jak jsem se blížil ke kavárně Na půl cesty:

Představoval jsem ti totiž, jak tam vstupuju. Samozřejmě je podstatné, že jsem v duchu viděl

Tvář Mariany, se kterou jsme se tam měl za chvíli sejít. Nebo minimálně její energii jsem cejtil v duchu a tvář se mi rozšířila do

úsměvu, pusa se mi rozevřela a odkryla zuby

vzápětí jsem ale automaticky semknul rty, protože to je zafixovaná reakce, kterou jsem si stanovil jako adekvátní.

Ale teď už dávno vím, že tam vevnitř je někdo, kdo se touží smát od ucha k uchu

Tuhle radost ze mě nikdy nikdo nedostane,

ani ten ve mě, který nastavuje zrcadlo svým bratřím a sestrám co touží po moci

Bolí mě za krkem, je pátek

Nějak jsem se vypsal z obdivu k týhle hudbě: Doors. Je mi z toho špatně. Přesto ji mám pořád

v uších. Ale už cítím i to, že působí sugesce, tj. v předešlé větě změněné hodnocení.  

Pořád jsme tu hudbu ještě nevypnul. Je pátek. Nemám žádný prachy, ale na to se mi nechce

myslet. Stačí si říct: příští týden utratim jenom tisícovku (plus ten tisíc za terapii). Zbydou mi

pak ještě čtyři tisíce. To bych ale nejdřív musel koupit všechny dárky za ty prachy, který teď mám v kapse.

A dneska na Duška! V metru jsem si byl dobrý tři minuty jistej tim, že na to seru. Že prostě

Martě řeknu, že na to dneska seru. Jenže já na to neseru. Pořád mi připadá docela únosný si

dneska užít za sto devadesát originální zážitek a mávnout rukou nad potenciální situací, kdy opravdu dojde na lámání posledních stokorun ve chvíli, kdy další výplata ještě stále bude

v nedohlednu. A tak jsem si vzpomněl na Henryho Millera, který všechny prachy hned

rozfofroval, jenže přece nebudu jednat podle toho, co někdo namixuje ze své fantazie a kusů života

v literárním prostoru? AAno, to bych opravdu neměl.

AAno – pěkný jméno pro kapelu….no nevim, no vlastně nevim, no vlastně nevim. Vim jen

to, že mě bolí za krkem a že bych měl přesedlat brzo na cvičení nebo spíš mohl. Jenže jak

jsem si nad klávesnicí vyzkoušel základní tai chistické pohyby rukou zjistil jsem, že tu pravou

mám z fotbalu pořád pěkně naraženou. A do toho ke mně ještě probleskuje frustrace z mého

pracovního výkonu. Měl bych o víkendu trochu pracovat. To jsem na to zvědavej, to jsem na

to zvědavej. Ale s perspektivou desetidenního volna od 22. prosince, tj přesně za týden, by to

možná mohlo jít.

15.12. 18:10