Májová gilotina

Květnové slunce jitří city

Cloumá srdcem básníka

Přemožen vášněmi, jindy tak hbitý

Na louce vleže se zajíká

Na prázdné stránky vkládá sladká slova

Opěvuje přehlubokou paměť pomněnek

Na fialové zvonce bije zas a znova

Vzývaje objekt svých domněnek

Hrabe se v jeteli doufaje potkat štěstí

Ráda mě má anebo nemá, výslech kopretiny

Ta dívka se zatím doma jen pěstí

Na srdcích působí tříštivé zlomeniny

Co veršů káplo by z umného pera

nebýti starého, černého kosa

vykecá, co se dá, každého večera.

Za šera vyzradil -nedbaje následků - co je to kosa.

Zhrzený poeta mění se v kata

Do trávy skládá uťaté hlavy

Na pouti voní cukrová vata

On zatím na louce pomstychtivě praví:

"Proradné dámy v modrém první pocítí mou zlost

Ztrácejí paměť, neznám slitování, neproste o milost!"

Pod stonky poměnek kvílí lživá kopretina

Že dívka ta ho ráda MÁ- proč nevzal ji do kina?

V marné naději hledá jetel náhradní čtvrtý list

Neb už se blíží nadávání, smrtící závan, kosy hvizd

Jitrocel, řebříček s průkazy lékařů, meduňka, kopřiva

Hlásaj´svou nevinu: "Legitka, vole!", básník je nevnímá

Na poplach zdvihly se tenké hlásky - zvony, zvonce i zvonečky:

"Pan umělec, cholerik,  šílenec, neví, co dělá

Vraždí své voňavé, nevinné ovečky!"

Zachraň se kdo můžeš - KECY - že láska je skvělá!

Louka posetá mrtvolami, zastavilo se kruté kopí

V tichém tom tratolišti vyčerpán podklesl na zem básník

Nad bezmeznou zkázou krásná panna něžné své zraky klopí:

"Miláčku, zanechals veršů? Pracuješ?? Pokosils trávník!!"