druhá kapitola delšího vyprávění o Lienovi

2.kapitola

Když Lien se svými společníky vyjel z města bylo už poledne. Slunce se tyčilo vysoko na obloze. Nepálilo však, v těchto končinách bylo spíše chladno. Byl už podzim a všichni lidé se připravovali na zimu. Každou chvílí už mohlo začít sněžit, proto si Lien se svou zásilkou musel pospíšit. Kamenná cesta vedla skrz lesy pořád severně k Bílým horám, z nichž sníh a led nikdy nezmizel. Lien celou cestu až dosud se svými společníky nepromluvil. Přišlo mu to trapné a tak se snažil navodit řeč a trochu se svými společníky sblížit.

„Kde budeme dnes tábořit?“ zeptal se Lien.

„Nejspíš blízko u tamtoho kopce“ odpověděl mu Ignác a ukázal mu na skalnatý kopec v dálce.

„Ale Ignáci, vždyť ten kopec je vzdálen nejméně třicet kilometrů. Tam dnes nedojedeme.“ řekl Lien.

„Kdo říká, že tam dojedeme dnes! Musíme urazit co nejdelší vzdálenost, dokud nepřijde zima. Spánek by byl ztráta času. Až napadne sníh, bude času na odpočívání dost.“

„Vy jste se snad zbláznil!“ náhle promluvil Mulich „Nemůžeme cestovat v noci, budeme tak nádherným terčem pro bandity“.

„Nebojte se, nic se nám nestane, cesta je hlídaná i v noci.“odpověděl Ignác a Mulich se na něj nevěřícně podíval.

„Městskou hlídkou, předpokládám?“řekl Lien.

Ignác mu nechápavě odpověděl „Samozřejmě,“. Lien se podivně usmál a o svém bezpečí si myslel svoje. Skoro všichni členi městské hlídky,  byli vycvičeni asi stejně jako on, ale málokdo to věděl.

Lien se svým doprovodem jel celý den pouze s malými zastávkami. Cestou si mezi sebou vyprávěli a povídali, takže nálada se jim podstatně zlepšila. Lien se dozvěděl, že Ignác byl kdysi voják. Bojoval na jihu Alezské říše o pevnost Gradimo. Když se Lien ptal, jak se Ignác dostal k jeho otci, mluvil o tom velice zvláštně. Lienův otec ho prý vysvobodil z armády a zaměstnal ho jako svého služebníka. Lien nechápal co měl Ignác proti armádě a válce, ale raději se ho už nevyptával.

            Nastal večer a na zem padla tma. Nyní mluvily všichni méně, Mulich a Lien ztratili náladu a začínali cítit strach, pouze Ignác byl ledově klidný, nebo tak aspoň vypadal. Na vozech měli připevněné pochodně, které osvěcovali stromy kolem tak, že vrhaly strašidelně vypadající stíny. Lien se pořád neklidně díval do tmy lesa, až se mu začaly zjevovat klamné obrazy všelijakých potvor a vrahů.

Mohla být asi už půl noc, když Lien spatřil dvě velké věci ležící na kraji cesty. Když se přiblížili blíže, zjistili, že jsou to lidé, mrtví lidé. Ignác rychle seskočil z vozu a prohlédnul si je z blízka. „Vypadá, že jsou to vojáci městské hlídky, muselo je…,“ najednou na Ignáce vyskočily dvě asi metr vysoké chlupaté potvory a zavěsily se mu na záda. Ignác okamžitě tasil meč. Setřásl ze sebe jednu potvoru. Pokusil se o útok, ale to už na něj potvora opět vyskočila, tentokrát zepředu. Ignác spadl na zem, ale meč měl pořád v ruce. Lien s Mulichem se okamžitě přidali do boje. Mulich měl pouze dýku a Lien ještě hůř, jen své pěsti. Mulich bodnul jednu potvoru do břicha. Ta však, jako by se jí nic nestalo, skočila Mulichovi na hlavu a ten se skácel k zemi. Lien praštil pěstí potvoru, která svými osrými zuby kousala Ignáce do krku. Potvora spadla z Ignáce. Ten se rychle postavil a seknul do ni mečem. Potvora nestihla uhnout a padla k zemi mrtvá. Lien s Mulichem pořád zápasili s druhou potvorou, která měla probodnuté břicho. Lien jí sevřel krk. Potvora Liena silně škrábala do rukou a pak konečně zemřela. Lienovi se velice ulevilo, byl velmi udýchaný, ale měl dobrý pocit z vítězství, kterého právě dosáhli.

„Co to bylo?“ zeptal se Mulich vyčerpaným hlasem.

„Nějací mrchožrouti, nevím jak se jim říká,“ odpověděl Ignác a utíral si krev z nohy.

Lien se přiblížil k jedné z mrtvých potvor a uvědomil si, že něco takového ho napadlo na městské hlídce. Potvory byly chlupatá hnědá stvoření s velmi ostrými pazoury na nohou a špičatými zuby. Vypadaly jako obrovské veverky, až na to, že neměly ocas. Ignác zkoumal  mrtvoly vojáků „Nebyli to mrchožrouti, kdo zabili ty vojáky. Jejich zranění jsou obrovské, museli dostat pěkně silné rány. Zabilo je něco daleko silnějšího. “ prohlásil.

Všichni si začaly ošetřovat rány. Nejhůř na tom byl asi Ignác, který měl doškrábaná záda, břicho a nepěkně zraněný krk. Lien skončil v celku dobře, měl jen poškrábané ruce, a ránu na rameni.

            Lien, Mulich a Ignác už nasedali na vozy, když se najednou jejich koně nesmírně prudce rozběhly, že lidé vypadli z vozů. Všichni tři rychle vstali. Mulich se rozběhl za vozy, ale Ignác ho zastavil „Stůj! Zůstaňte oba tady.“ Lien opět pocítil strach, rozhlíželi se kolem sebe. Viděli, že koně sjely z cesty a že jeden vůz narazil do stromu a rozbil se. V tom se ozval hrozný řev. Z lesa se vynořil obrovský medvěd. Pomalu se přibližoval. Byl větší než normální medvěd, jediné co bylo ve tmě pořádně vidět, byly jeho oči, které byli celé bílé jako sníh. „Tohle určitě není normální medvěd,“ pomyslel si Lien. Medvěd se k nim pořád přibližoval. Díval se Lienovi do očí a ten už nemohl udržet medvědův pohled, pocítil obrovský chlad, takový jako by se topil v ledové vodě. V tom z něj zvíře odvrátilo pohled a podívalo se na druhou stranu cesty, kam zaběhly koně. Zvedal se tam obrovský oheň. Hořelo asi pět stromů a oheň se šířil rychle dál a dál. Medvěd se obrátil a vracel se tam, odkud přišel. Ještě jednou probodnul Liena svým zlým pohledem, pak se zakousl do jedné mrtvoly vojáka a společně s ní zmizel v lese. Mulich a Ignác se rozběhli směrem k ohni, aby našli splašené koně. Lien byl příliš vyčerpaný, sedl si na zem a uvažoval o dobrodružství a boji „Rozhodně to není taková sranda, jak jsem si myslel.“ řekl si tiše pro sebe. Pořád si dokonale vybavoval medvědův pohled, chladný a nebezpečný. Začalo sněžit. Lienovi se to zdálo moc pěkné, i když věděl, že se tím jejich výprava dostává do ještě horší situace. S plnou hlavou starostí, pocitů a úvah Lien usnul.