Lepší svět

Přimknout se pevně k černé nebo bílé je tak lákavé.
Netřeba myslet.
Netřeba hledat.
Je potřeba jen naslouchat správnému hlasu a vyrovnat krok.
A vyrovnaným krokem rázně dojít tam, odkud jsme vyšli.

Hledím spokojeně na městskou ulici z okna bytu ve kterém již řadu let bydlím. Na ulici je klid a okna mohou být otevřena celý den, neboť cyklisté, bruslaři, a jiní, co se pohybují vlastní silou jsou tiší a zapáchají jen vlastním potem.

Svět je nyní lepší. Je to pravda, kterou nelze popřít. Ohavná smrdící, vše živé ničící auta, spalující ropné deriváty, byla zrušena. Zrušena, zakázána, sešrotována. Všichni jezdí na kole. Rádi! Rádi? No, hlavně, že všichni. Nebylo to samozřejmě jednoduché. Zlom nastal někde na začátku století, kdy se dostala do vlády naše strana, která rázně změnila dopravní politiku.

V průběhu let došlo k převedení prakticky celé tranzitní nákladní přepravy ze silnic na koleje. Elektrického proudu je dostatek, neboť se včas podařilo rozbít stranickou frakci, bojující proti jaderným elektrárnám. Průběžně se snižoval počet obětí dopravních nehod a zlepšoval se život těch, kteří mají svoje domovy kolem silničních dopravních tahů, nebo ve městech. V relativně krátké době lidé pocítili zlepšení fyzické kondice a celkového zdraví. Naše strana získávala stále více hlasů. Podařilo se zajišťovat elektromobily, pohybujícími se ve vyhraněných koridorech, místní zásobování. Hromadná doprava osob je vyřešena velkoryse, bezpečně a čistě. Později se změnou volebního zákona na pokrokový-většinový, naše jedině možná cesta dopředu, definitivně zvítězila. Soukromé vlastnictví automobilu se stalo společensky nežádoucím.

Ano staly se i přehmaty. Někdy, tedy později, když jsme již měli absolutní moc se nevysvětlovalo, ale přikazovalo. Ano i zavíralo. Vzdát se auta, bylo pro mnohé těžké. Někdy to ale jinak nejde. Ale copak na začátku naší cesty jsme nebyli ignorování, vysmívání a zabíjeni na silnicích?

Hledím na městskou ulici z okna bytu ve kterém již řadu let bydlím. Předsedou vlády jsem již druhé volební období. Nevím, stále se nemohu rozhodnout. Nechat ty lidi se zakázané strany Motor motorem pokroku opět zavřít, deportovat do rezervace, nebo s nimi začít jednat?
Ale co, nechám to až na jednání. Teď si vychutnám chvíli času, která mi ještě zbývá. Je to sice jen patnáct minut, ale i ty jsou dobré. Osobní auto s řidičem, které mám jako jeden z mála přiděleno, přináší přeci jen svoje výhody.