Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSplněné přání?
27. 12. 2006
3
4
1638
Autor
Jolana19
„Já vím,že tu nemám co dělat, ale chci se vyspat, nezlob se.“
Když to uslyšel myslel, že ho šálí všechny smysly a rozum, že už je taky vcelku unavený.
„To se mi jen zdá“odmítavě pohodil ramenem a hlavou „Ale to není možný. Mám halucinace.“
Místností se nesla tichá hudba, svíčka se zachvěla a znovu jím projel hlas.
„Chci se vyspat, dovol mi to, prosím, jsem strašně unavená. Tohle je snad jediný místo na světě, kde klidně usnu, vypovím co mě napadne a usnu, je mi jedno co děláš ty, no není mi to jedno jen se tak tvářím, ale dnes jsem tak unavená, že je mi to snad opravdu jedno, potřebuji se vyspat, dovol mi to.“
Jolana, je tady, sama se vyfaulovala, sama se vyhodila a co já s tím.
„No tak si pojď, sama si odešla, tak si zase přijď, určitě si něco zase vymyslíš na svou omluvu jako dokonalé vysvětlení toho co jsi udělala. Můžeš mi vůbec vysvětlit proč jsi to udělala, byl štědrý den, a to co jsi napsala, byť neviditelným inkoustem, byla podpásovka. To se nedělá, to bylo moc … .“
„Intimní, bolestný, nepravděpodobný?“ řekla tichým, jakoby přiškrceným hlasem "Vánoce!"
„Bála jsem se o tebe a bolelo mě, že jsem ti nemohla dát ani tu jedinou pusu pod jmelím, víc jsem nechtěla, ne od Tebe, ne v tu chvíli. Ještě bylo na tu pravdu brzy? Co ti vlastně vadilo víc? Pravda o minulosti? Nebo pravda o současnosti? Jaká bude budoucnost, to opravdu nevím. Ale vím, že se potřebuji vyspat a že jsi řekl, že jsi přítel. Víš já jsem o sobě nikdy netvrdila, že jsem přítel, že tě hlídám, že jsem cizí ženská, že jsem mám od dětí, to jo, ale ne tvůj přítel“ usmála se lehce, a i přes strašnou únavu se dokázala usmát očima a jiskřičky v nich zatančily cigánský čardáš. Temperament, smutek a láska, to v nich bylo.
„Tak co mně vlastně chceš?“
„Chci se vyspat!“
„Se mnou!?“
„Ne! Ale zní to zajímavě, to musím uznat“ No teď už se smála docela hlasitě, jak se tomu může smát, vždyť mlsání čokolády, tak to kdysi nazvala, je tak strašně … „Miluji Tě, víš to, ale to neznamená, že zradím někoho, kdo mi dal domov. A hlavně nezradím samu sebe, přísahala jsem, víš. A u tebe chci spát, tam je klid, ticho a hlavně pocit bezpečí. Jsi laskavý“
„Ale to přece nemůže fungovat! To nemůžeš myslet vážně?! Jsem normální chlap!"
„Já vím, taky tě nechci nějak měnit, chci jen klid, chci aby to bylo jako dosud. Já mohla přijít na virtuální kávu a ty jsi se občas ozval, víc po tobě nechci, opravdu ne. Ty jsi se nazval přítelem, na to jsi odpověděl, naštěstí jsem se nikdy nezeptala jestli nelžeš, viď. Taky jsem řekla, že jsi velmi chytrý, tak snad víš co máš dělat. A pokud by snad empatičnost, kterou prý oplýváš nefungovala, tak já chci pozvání a odpuštění, a obojí od tebe. Jak to uděláš netuším, ale potřebuji to slyšet. Poznám, kdy to budeš myslet vážně, bez toho se nemůžu vrátit. Bohužel nejde to“ její hlas připomínal vodu, potok, který se místy líně vlekl údolím, potok co poskakoval přes kamínky dané do cesty, potok co se na slunci vyhříval a smál na nebe, potok, který zmizel, mezi kameny, najednou jakoby barva vody byla černá, zmizel v trávě, mezi kameny, zpátky v zemi. Oči měla vážně, najednou byly skoro studené, bez úsměvu, bez náznaku jiskřiček, které tam ještě před chvílí byly. Ten chlad z nich čišel. Island, žhavá sopka na ledovém ostrovu. Přimhouřila oči, jako kočka, zavřela je na pár sekund déle než bylo zvykem, vydechla a bylo vidět, jak z těla odchází vztek, napětí, emoce. Nadechla se a pomaličku otevírala oči, usmála se a úsměv projel nejen obličej, ale i celým tělem. Od hlavy k patě.
„To by byla jízda“ projelo mu hlavou
„Ani nad tím neuvažuj“ odpověděla očima na nevyřčené
„Zas mi čteš myšlenky?“ blýskl očima a vztekle pohodil ramenem
„Jsme stejní, vždyť to víš, a přitom jiní.“ řekla s úsměvem
„Takže možná naposled, Lásko.“ to znělo mazlivě. Tak něžně mazlivě šeptala ta slova.
„Já vím,že tu nemám co dělat, ale chci se vyspat, nezlob se. Jo a miluji Tě.“
Škubl s sebou. Zmateně se rozhlédl okolo. Ležel v posteli, místností se neslo ticho, CD dávno dohrálo a i svíčka zhasla, za oknem se povalovala mlha. No to jsou Vánoce, sám v prázdném domě, ani sníh, ani syn, ani žádná jiná lidská duše na okolo. Vánoce, skoro to vyplivl, mám pračku, vysavač, pár starožitností, které časem budou mít ještě větší cenu, dárky od rodičů a Zlatou rybku, od ní.
Co jsem si to vlastně přál, když jsem ji našel?
Ji a nebo rybku? Kdo koho vlastně našel? A kdo koho opustil a kdy?
4 názory
...Tohle je snad jediný místo na světě, kde klidně usnu
Zaznělo to upřímně. Jenže (v rozporu s příslovími) s tím daleko nedojdeš.
V matematice tomu řikají substituce. Najít si (za sebe) zástupce. Trápí-li tě něco, namoč do popisu kohosi jiného, smyšleného, a pozoruj, co to s ním (v tom Tvém příběhu) udělá. Holku nebo kluka. To je jedno. Těch, co opravdu poznají pohlaví pisatele, je málo. Obávám se, že je možné se z tohoto 'postoje vedle' někdy snad i poučit. A přibudou-li názory jiných...
Dívám se dolů a zjišťiji, že toto je 'čtyřoční záležitost' - tedy jsi-li (z hlediska anatomického) standardní typ :-)
(Omluv mou prostopsavost.)
Není kam spěchat. Přestávky a časový odstup, který přinášejí, mohou být jen ku prospěchu. Ne vše lze vpustit do světa ostatních.
Promítneme-li vzpomínky do představ, snadněji se s nimi vyrovnáme. Na tom, že je někdo cizí zpočátku těžko chápe, neseme částečně sami vinu.Některé krásné věty, nevím proč, zanikají mezi ostatními (Island, žhavá sopka na ledovém ostrovu). Zjišťuji, že je to Tvá (teprve) třetí povídka. Nebylo jich tu víc?