Blaze chudým v duchu

,,Obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské.‘‘ domluvil a podíval se na zástup před sebou. Většina lidí se na něj důvěřivě usmívala. A to jen po pár minutách kázání. Jestli si byl někdy jistý svým úspěchem, bylo to právě teď.  Se stovkami lidí za svými zády procházel krajinou rozzářenou ranním sluncem. Všichni kolem se smáli, mávali na něj a někteří kolemjdoucí se dokonce přidávali k jeho následovníkům.

            Když došli až k jezeru,  přineslo mu jeho dvanáct nejbližších jídlo, o které je požádal. Omlouvali se, že ho není dost pro všechny, ale on se jen usmál a jasné světlo slunce se najednou zdálo být mdlé a slabé v porovnání se září, která jakoby vycházela z toho úsměvu a z konečků prstů, jimiž lámal a rozdával jídlo mezi okouzlený zástup.

            Hned potom nastoupil, pouze se svými dvanácti, na malou loďku a vyplul na jezero. Vzbudila ho až vichřice, která rozbouřila jinak klidné vody jezera do nebezpečných vln. Vstal, vstoupil na vodu a začal rozmlouvat s větrem, aby ho utišil. Všude kolem bylo ticho a on se vznášel v podivném modrém světě plném míru a pokoje. Tu se k němu náhle vztáhla ruka a on se ocitl zpátky na lodi se svými ustrašenými učedníky. Když mě viděli kráčet po vodě a mluvit s větrem, mysleli si asi, že jsem přízrak, napadlo ho. Nahlas jim však jen vytknul, že pochybovali. Zbytek cesty proběhl klidně, až na to, že ho rušily neodbytné sny o dřevěném kříži a bolesti v ruce.

            Hned jak dopluli na druhý břeh přidal se k nim opět zástup lidí a s nimi i děti, které si na něj ukazovaly a chtěly si s ním hrát. V tom se kolem objevilo několik postav, a ty začaly děti odhánět a brát  od něho pryč. On jim však řekl:,,Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.‘‘ Požehnal jim a šel dál.

            Všude bylo bílo a postel, na které ležel, byla nepříjemně měkká. Věděl, že se mu zdálo něco velmi důležitého, ale jediné, co si pamatoval, byl hluboký hlas, který mu slíbil, že třetího dne bude vzkříšen. A náhle se mu vybavila další vzpomínka. Musí se dostat do města! Otevřel okno

            a učedníci mu přivedli oslátko, jak jim přikázal, položili na ně pláště a on jel do města. Cestou mu lidé mávali, klaněli se mu a volali za ním a on byl šťastný, protože věděl, že tak si to přál Hlas ze snu. Celý svět  byl plný vesele zelených ratolestí, které se kývaly ze strany na stranu v rytmu oslích kopýtek smíchaném s provoláváním slávy.

Slezl s oslíka, vstoupil do chrámu a viděl, jak se tam  prodává jídlo a lidé smlouvají a hádají se. Hlas v jeho hlavě se strašně rozzlobil a on věděl, že to tak nemůže nechat. Zpřeházel tedy stoly a vyhnal prodavače, protože z chrámu božího dělali doupě lupičů. V celém prostoru se rozhostilo ticho, a tak mohli všichni věřící opět slyšet Boha.

Vyšel ven a spokojeně se díval na město plné neznámých staveb a lidí, když tu ho  někdo chytil za rameno. Všechno se opět začalo točit, jenže ne příjemně, ze strany na stranu, ale jako by se topil ve víru, Hlas ho opustil a místo zelených ratolestí se mu před očima míhala bílá, bílá, bílá…

Stálo kolem něj několik postav. Mysleli si snad, že ho vyvedou z míry, když se na něj budou upřeně dívat a mlčet…  Jenže on  už měl v hlavě opět Hlas svého Boha   ( Jak si vůbec mohl myslet, že by ho kdy opustil? ), a  tak věděl, že se nemá čeho bát. ,,Vidíte toto všechno?‘‘, zeptal se jich a ukázal na bílou zeď ,, Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.‘‘ A postavy s ním asi souhlasily, protože se na něj usmály a on se položil na onu známou měkkou postel a on se začal  propadat.

Tentokrát si při probuzení sen pamatoval. Nemohl si ale pomoci od myšlenky, že by snad bylo lepší, kdyby na něj zapomněl. Až příliš zřetelně viděl dřevěný kříž a cítil palčivé slunce na své kůži. Raději znovu zavřel oči a nechal se konejšit hlasem, který mu sice přinášel sny o smrti, zároveň však sliboval i vzkříšení a život věčný.  Když se opět probudil, stály už kolem něj ony postavy.

 ,,Čas na večeři‘‘,

po které se vydal s učedníky do zahrady, aby mohl se svým Bohem (Otcem?) rozmlouvat o kříži, slunci, smrti a vzkříšení. Noční chlad a únava prostupovaly celým jeho tělem, ale Hlas vyprávějící o vykoupení  ho příjemně konejšil. Měl pocit, jako by ho někdo hladil.

Už jsou tady! Je celkem vedlejší, kdo zavinil, že ho našli. S tímhle přece počítal, je na to připraven! Musí se nechat ukřižovat, aby vykoupil svět od hříchu. Tak proč se chvěje? A proč je kolem tolik bílé? A kam zmizel Hlas!

Do pravé ruky mu náhle vnikla ostrá bolest. Hřeb! Ještě v zahradě se bál, že bolest nesnese, že zklame. Ale bylo to v pořádku! Protože s bolestí vystřídalo nekonečnou bílou přívětivé slunce a tvrdé dřevo kříže se náhle zdálo být měkké. A to nejdůležitější bylo, že k němu opět začal promlouvat Hlas, který ho utišil a připomněl, že smrt přemůže vzkříšení.

Už za tři dny!

,,se zase probudíte. Tak, teď vám jen píchneme injekci. Ukažte pravou ruku - Dášo, pomozte mi s ním, prosím vás - tak, výborně. Ani to nebolelo, viďte? Nemáte se čeho bát! Jednoduchá operace, vždyť už jsme o tom spolu mockrát mluvili. A za tři dny budete zase jako rybička!

,,Už je na sále, Dášo, chudák, viď, tvářil se při té injekci, jak kdybych ho chtěla zabít.''

,, No jo, kdoví co v těch halucinacích viděl.‘‘

,,Muselo to být něco hrozného.Vždyť kvůli tomu dokonce vyskočil z okna. Druhé patro! Já ti povídám, je to zázrak, že vůbec přežil!‘‘

,,Víte, paní doktorko, já si spíš myslím, že je zázrak, že ho neušlapaly ty maminky, co se jim snažil brát děti!‘‘

,,Vidíte, na to bych málem zapomněla! Bylo to s ním vůbec těžké. Vzpomínáte si, jak rozházel celou jídelnu, nebo jak se málem utopil ve vaně? Kdyby ho včas nevytáhli…‘‘

,,Ale zase s ním byla legrace! Jak všem vyprávěl, že potřebuje oslíka, a když dostal houpacího koně, jak se pak smál, pamatujete? Někdy mám dojem, že se tihle lidé umí smát tak nějak opravdověji. Ty jeho oči! Jako by měl blíž k pánu Bohu, nemyslíte?‘‘