LÉTO

 

I

 

Martin a jeden z jeho kamarádů na zahrádce nějaké hospody, slunečný den, pivo, drahé cigarety. Kamarád, s cigaretou v ústech :

„Asi se teď na chvíli někam odjebu. Začíná to tu být docela nebezpečný…“

„Proč…? Kvůli Tedovi ?“

„Hmm.“

„Kvůli tomu, jak v zimě rozkopal tomu kreténovi hlavu…?“

„Hmm.“

„Už jsem o tom něco slyšel…“

„Někdo o tom asi kecal.“ – mimoděk se podívá Martinovi do očí – „Už po něm prý jdou, hledají důkazy, svědky… Být tebou, taky se taky někam vypařím.“

„Hmm. Asi jo…“

 

II

 

Noc, Martin a Kristýna u Martina v bytě, leží nazí v posteli. Martin vstane, jde k ledničce, vytáhne z ní lahváča, otevře ho a vrací se. Lehne si zpátky ke Kristýně a podá jí pivo :

„Co kdyby sme jeli na výlet…? Co říkáš ?“

„Na výlet ? Kam ?“

„Nevím – kamkoli. Sednem jenom tak do auta a někam pojedem. Uděláš nám nějakou svačinu, koupíme spacáky a cigára… a pojedem.“

„Tak jo… Pro mě za mě.“

- usměje se a napije se piva, podá ho pak Martinovi, ten se taky napije.

„Nepotkal‘s teď někdy Jakuba ?“

„Proč ?“

„Chtěla bych s ním mluvit.“

„Minulý týden jsem s ním seděl v hospodě. Tys tam vlastně byla taky, ne…? Ale pak už jsem ho neviděl.“

 

III

 

Den. Martin jde do squatu, prodává tam feťákům pervitin.

Venku pak uvidí Jakuba, jak se baví s jednou vyzáblou feťačkou, jakoby jí vypravoval nějakou zábavnou historku, dívka se příjemně usmívá. Martin se opře o pouliční lampu, zapálí si, z dálky je pozoruje.

Pak dívka pohladí Jakuba po tváři, jaksi decentně, opatrně, usměje se a jde pryč. Jakub přijde k Martinovi, drží pod paží nějakou malou krabici.

„Zdar…“

„Zdar.“

„Co to máš…?“ – podívá se na tu krabici

„Tohle ? Stříkačky. Čisté stříkačky…“ – usměje se – „Mohli bysme to dát dohromady – ty budeš dodávat fet a já stříkačky… a vyděláme majlant.“

Martin se taky usměje, pak :

„Co to bylo za holku ?“

„Ty ji neznáš ?“

„Právě že znám…“

„Tak co se ptáš…?“

„Jen tak…“

„To je Jana. Znám ji už dlouho… Občas se tu za ní stavím.“

„Vypadali jste, jako byste do sebe byli zamilovaní.“

„Ne, to ne…“ – usměje se – „Ale mám ji rád – hodně rád. Proč…? Chceš mě varovat ?“

„Varovat…?“

„Varovat… Já vím, že má AIDS – jestli‘s mi teda chtěl říct tohle... Neboj.“

Martin jakoby to chtěl zamluvit :

„Kristýna s tebou chtěla mluvit.“

„O čem ?“

„Nevím…“

„Tak půjdem večer někam na pivo, ne ? Všichni tři…“

„Dnes…? Tak jo.“

 

IV

 

Noc, Martinův byt, vcházejí Martin, Kristýna a Jakub, všichni opilí, smějí se. Martin vytahuje z ledničky nějaké víno, Kristýna padá do křesla, zavírají se jí oči únavou. Jakub opileckým tónem zpívá nějakou písničku. Martin hledá skleničky, našel jen dvě :

„Do prdele… jenom dvě skleničky ? Nevadí – tak já budu pít rovnou z flašky… přestože je to vyložené barbarství.“

„Kristýna stejně už pomalu spí.“

Kristýna se zavřenýma očima a velmi pomalu a tiše :

„Nespím…“

Martin k ní přijde a dá ji něžný polibek na čelo :

„Pěkně spinkej, broučku.“

- pak se zase narovná, přičemž trochu zavrávorá. Sedne si na gauč vedle Jakuba a otevírá víno (tak, že zatláčí lžící špunt dovnitř) :

„Nejsou ty ženské stejně nejkrásnější, když spí…?“

„To jakože když nic neříkají…?“

„No to rozhodně…“ – zasměje se – „Ale ne – opravdu. Podívej se. Není krásná ?“

„Kristýna je přece krásná pořád…“

„No to jo, ale když spí, tak je úplně nejkrásnější…“ – podaří se mu protlačit špunt – „Ááá… už to je. Kde máme ty skleničky…?“

Jakub vezme ze stolu skleničky, Martin nalévá :

„Počkej, Jakube… A ty nemáš žádnou ženskou…?“

„Nemám.“ – usměje se a dá jednu skleničku Martinovi

„A měl‘s někdy ?“

„Měl...“

„A byla pěkná ?“

„Byla…“

„A kdy byla nejpěknější ?“

„Nejpěknější ?“

„Nejpěknější… jako – nejkrásnější. Co…? Že byla nejkrásnější, když spala...?“

Jakub se usměje : „Co já vím…? Asi jo.“

Oba se napijí vína.

„Ty vole, to je dobrý víno… Co to je ?“

„Nevím. Nějaké červené… z Tesca.“ – zadívá se na chvíli na spící Kristýnu – „A proč jste se rozešli ?“

„Kdo ?“

„No… Ty a ta tvoje.“

„Proč…? Nevím. Změnil jsem se, ona se taky trochu změnila. Nevím… Nechce se mi o tom moc mluvit.“

„Tak se radši vypijem…!“ – široce se usměje a kopne do sebe zbytek skleničky, jakoby to bylo nějaké tvrdé, naleje si – „Dělej – dopij to, ať ti můžu dolít.“

Jakub taky dopije sklenici, Martin mu dolije a pak zvedne svoji jako k přípitku :

„Tak na tebe, ty blázne !“ – směje se

 

V

 

Prosluněný den, Martin a Kristýna v Martinově autě, oba se usmívají, všechna okýnka stažená, projíždí malebnou (třeba jihočeskou) krajinou. Kristýna strčí do rádia CD svojí oblíbené kapely, hudba začne hrát, Kristýna si s ní začne zpívat.

Jedou po dlouhém rovném úseku, nikde nikdo. Martin se s úsměvem otočí na Kristýnu :

„Nechceš zkusit řídit ?“

„Co ? Neblbni, rozbila bych ti to.“

„Ale nerozbila… Fakt – nechceš si zařídit ? Je tady jen samá rovinka, znám to tady.“

„Ne…“

Martin zastaví a vyleze z auta :

„Pojď… neboj se.“

Vymění si místa. Martin jí vysvětluje, jak co s pedály, když se chce rozjet. Po chvíli se jí to podaří. Ujede na jedničku několik desítek metrů, směje se. Martin se taky směje :

„No vidíš… A teď zkus přeřadit.“

„Co ? Jak ?“

 

Znovu řídí Martin. Projíždí kolem rybníka, Kristýna se na Martina otočí :

„Nepůjdeme se okoupat ? Co ? Pojďme se okoupat – mně je strašné horko.“

„Tady ?“

„Hm... Proč ne ?“

„Tak jo…“

– usměje se. Stočí to na polní cestu a objede to kolem rybníka na druhou stranu. Zastaví, Kristýna zesílí rádio skoro na maximum a vyskočí z auta, v běhu si vysvléká šaty a pak už jen v spodním prádle skočí do rybníka, Martin stejně tak. Smějí se, hudba hraje, Kristýna se mu snaží uplavat, ale Martin ji za chvíli dohoní a obejme, začnou se líbat.

 

VI

 

Večer, zahrádka nějaké hospody, jsou tam skoro sami, sedí naproti sobě, pivo, cigarety. Martin říká :

„Nechceš, abychom jeli do nějakého hotelu ?“

„Co ? No neblbni – vyjedeš si na čundr a budeš spát v hotelu…“

„Mně je to jedno  – to spíš kvůli tobě. Jestli nechceš spát spíš v teple v posteli než v autě…“

„Budeš mě muset zahřívat.“ – usměje se

„Víš, co mě napadlo…?“

„Co ?“

„Že bysme se jeli podívat k našim.“

„K vašim ?“

„Je to odsud už jenom kousek – tak padesát kilometrů… Už jsem doma dlouho nebyl. Vlastně naposledy na vánoce.“

Martin mimoděk přes Kristýnino rameno sleduje několik mladíků, sedících o pár stolů dál. Baví se, o něčem vtipkují, jsou trochu opilí. Přijde k nim nějaká mladá dívka, spíš roztomilá než pěkná. Mezitím pokračuje :

„Chtěl bych se tam stavit, když už jsme tak blízko. Nevím, proč – jenom bych je chtěl vidět.“

„Tak jo… Proč ne ?“ – usměje se – „Ale nebude to divné…?“

„Proč divné ?“

– řekne automaticky, ale přitom pořád, s čím dál větším zájmem, sleduje skupinku u toho stolu. Dívka mladíkům něco říká, pak se dva z nich zvednou a jdou s ní směrem k místu, kde stojí několik aut. Kristýna mezitím :

„No… že tam přijedu jenom tak. Ještě se s nima neznám. Říkal‘s jim už o mně někdy ?“

Martin neodpovídá, dívá se upřeně za její rameno. Dívka se vrací ke stolu, zapomněla si tam něco. Pak jde zpátky k autu, velmi něžně a dlouze se políbí s jedním z mladíků, který se pak vrací ke stolu. Dívka si sedne do auta vedle místa řidiče.

„Martine… Martine…!“

„Co je ?“

„Co je s tebou ?“

„Co ? Nic…“

„Kam se to pořád díváš ?“ – otočí se a podívá na skupinku u toho stolu

„Nikam… Proč ?“

„Tak co ?“

„Co ?“ – je najednou jakoby trochu nervózní, pořád se dívá k tomu stolu

„Říkal jsi jim o mně někdy ?“

„Nevím… Nevím, asi ne.“

„A nebude to blbé, když tam jenom tak přijedem ? Mohl bys jim aspoň před tím zavolat… Co ?“

„Jo… jasně - zavolám jim.“

„Co je to s tebou…?“

„Co ? Nic - jenom… jenom jsem… se nějak zamyslel. To je jedno. Dáš si ještě pivo ? Nebo něco jiného…?“

 

VII

 

Den, slunečný, jedou v autě, poslouchají hudbu. Kristýna se rozhlíží po krajině, brouká si melodii společně s rádiem. Martin je zamlklý, ne přímo zamračený, ale jakoby ho něco tížilo.

Vjedou do nějaké vesnice, Martin se otočí ke Kristýně :

„Už jsme skoro doma. Tohle je moje rodná díra...“

„Jo...?“

„Hm. Tak hlavně nezapomeň… Jsem zaměstnaný v nějaké prodejně počítačů a práce mě velice baví. Jasný ?“

„Jasný… Ale nevím, jestli se nebudu smát.“ – usměje se – „A kdo tam vlastně všechno bude ? Jenom vaši ?“

„Doufám... Podívej - tady jsem chodil do školy.“

 

Přijedou k malému dvojpatrovému rodinnému domku, vylezou z auta. Jdou ke dveřím, zazvoní. Otevře jim postarší, ale velmi čilá dáma, celá rozzářená, hned Martina začne objímat.

„Ahoj !“

„Ahoj, mami.“

„Ty darebáku, proč ses tak dlouho neukázal…?!“

„To je Kristýna.“

„Dobrý den…“

„Dobrý den. No tak pojďte dál...“

Jdou krátkou chodbou do kuchyně, kde u stolu sedí otec.

„Dobrý den… Já jsem Kristýna.“

„Dobrý den. No nazdar, synku.“

„Čau…“

Matka pokládá na stůl tác s chlebíčky :

„Tak co ? Jak se máš ? Co ? Jak to, že jste se tak najednou sebrali a jeli sem ? Vzal sis dovolenou ?“

„Jo… Už mě to v práci začínalo srát, tak jsem si řekl, že se na pár dní…“

„Ale notak – jak to mluvíš ?“ – otočí se na Kristýnu – „To on mluví tak sprostě i před váma ?“

Kristýna zadržuje smích :

„Ne… to ne.“

Otec vstal a jde na chodbu, volá někam směrem nahoru :

„Už jsou tady…!“

Martin se otočí na matku :

„Kdo tady je ?“

„Irena s Honzou… i s děckama.“

Kristýna : „Kdo to je ?“

„Ségra a její… a děcka.“

Matka dává na stůl další pochutiny :

„Tak si sedněte, ne…? A povídejte. Proč nám nic nepovídáte ? Jak dlouho se už znáte ?“

„Jak dlouho…? Od jara, asi.“

„A proč jsi nám o ní ještě neřekl ? Podívejte se, Kristýnko – on se nám s vámi ani nepochlubí. Taky že se tady celou věčnost neobjeví. Ani nezavolá…“

Do kuchyně vejde Martinova sestra, v rukou drží batole, za ní její muž a malý dvouletý synek. Začnou se Kristýně představovat. Pak si všichni sednou ke stolu. Irena Kristýně strká do rukou své malé nemluvně :

„Nechcete si ji pochovat ?“

„Né… počkejte. Ne, já to neumím.“ – už ji má na rukou – „Ta je krásná… Je to ona ? Nebo chlapeček ?“

„Holčička - Marcelka. A tady ten větší je Peťa. Že jo, Peťo.“

„Ta je nádherná.“

Matka : „A jak je v práci, Martine ? Co ?“

„Ale jo, dobrý…“ - Kristýna se na něho usměje – „Nevím, co bych ti o tom řekl. Je to pořád stejný. Dobrý...“

„A vy, Kristýnko, pracujete kde ? Nebo studujete ?“

„Já nikde, já jsem teď na pracáku… Ale chtěla bych si něco sehnat. Minulý rok jsem byla ještě na vysoké, ale už se mi nechce studovat. Škoda, že ten můj obor nemá zrovna moc uplatnění…“

Martin se dívá na Kristýnu, jak chová malou Marcelku a baví se s matkou o lingvistice.

„A jak se tu dlouho zdržíte?“

„Nevíme. Ještě nevíme…“

 

VIII

 

Večer, Martin a Kristýna se procházejí uličkami oné vesnice. Jdou kolem malého parku, sednou si tam na lavičku, Kristýna se k Martinovi přitulí.

„Tady v tom parku jsem dostal první pusu. Tam pod tím stromem.“

„Nemluv o tom.“

„Proč ?“

„Protože bych začala žárlit.“

„Na Terezku ze školky…?“

„Hmmm.“

„Nebo ti můžu ukázat místo, kde jsem dostal první opravdovou pusu – jakože francouzáka.“

„Nech toho…“

„Ne – fakt. O to ani nejde, ale chtěl bych tě vzít na jedno místo. Je to takové moje oblíbené místo… a je tam pěkný výhled – zvlášť v noci.“

„To je někde daleko, ne ?“

„Docela jo... Můžeme jet autem.“

 „Ne… mně se už nechce nikam jet.“

„Pojeď – za chvilku jsme tam.“

„Ne…“

„Notak – pojď.“

 

Jedou nocí, hraje nějaká klidná hudba, Kristýně se už pomalu zavírají oči. Projedou kolem odstaveného auta a člověka, který na ně mává, aby zastavili. Kristýna se rychle otočí a dívá se na to auto mizící zase v tmě :

„Proč‘s nezastavil ?“

„Cože ?“

„Proč jsi nezastavil ? Co když potřebovali pomoc ? Otoč to.“

„Ale co blbneš…“

„Co bych blbla ? Vrátíme se…! Co když se tam něco stalo…?!“

„Co by se tam mělo stát ? Došel jim benzín nebo tak něco. Příští auto jim zastaví…“

„A proč jim nemůžeme pomoct my ? Kdoví, za jak dlouho tudy zase něco pojede ? Vraťme se…!“

„Ne.“

„Proč ne ?“

„Nevím – nechce se mi.“

„Proč ne ?!“

Martin najednou výrazně zvýší hlas : „Prostě ne ! Prostě se nevrátíme. Jasný ? Nechce se mi vracet. Nechce se mi to otáčet. Nechce se mi nikomu pomáhat. Jasný ?!“

Kristýna mlčí, dívá se ven do tmy.

„Notak… Netrucuj…“

Přijedou na kopec, pod částečně osvětlený vysílač.

„Jsme tady.“

Kristýna nereaguje. Martin vyleze s auta, zavře dveře a jde na kraj kopce. Vytáhne z krabičky cigaretu a zapálí si, sedne si na zem. Kouří, dívá se na vesnice a městečka svítící v tmě.

Pak se vrátí do auta, podívá se na Kristýnu – nejde to v té tmě moc poznat, ale zdá se, že plakala. Nastartuje a jedou pryč.

 

---